Na počátku čtyřletého projektu s názvem „Práva a participace dětí v agendách Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí“ bylo přesvědčení, že svět, který dospělí sdílejí s dětmi, má být srozumitelný a otevřený pro všechny stejně. Zahraniční inspirace a trend dobře ukazoval na přínosy, které má rozšiřování participativního přístupu vůči dětem pro jejich vlastní prožívání a také pro změnu perspektivy, ze které vidíme realitu my, dospělí. Letos je to třicet let od přijetí Úmluvy o právech dítěte, která tvoří rámec pro naplňování práv dětí – právo na informace a právo podílet se na rozhodování ve věcech, které se dítěte týkají, jsou její součástí. Projekt byl tedy současně jednou z cest, jak dostát závazkům, které pro nás z Úmluvy vyplývají.
Rozhodování o věcech, které se dětí bezprostředně dotýkají, je denní praxí Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (ÚMPOD), který projekt realizoval. Řada rodin se dostává do svízelné situace v souvislosti s rozpadem rodičovského páru, a pokud je v rodině přítomen mezinárodní prvek, dítě nebo děti se stávají klienty ÚMPOD. Ve spolupráci s ním potom vzniká další strategie rodiny, týkající se úpravy péče o děti. U rodin s mezinárodním prvkem je často třeba brát v úvahu velké geografické vzdálenosti, pokud rodiče po rozchodu žijí každý v jiném státě, ne-li na jiném kontinentě.
Projekt byl proto zaměřen na vzdělávání pracovníků (převážně právníků, kteří vykonávají agendu SPOD a jsou státními úředníky) v oblasti práce s dětmi, komunikační dovednosti, přenos dobré praxe řady zahraničních partnerů a navázání úzké spolupráce s institucemi, které se situací dětí zabývají především – OSPODy, soudy, další úřady státní správy.
Vytvořit prostor pro děti, aby se mohly podílet na rozhodování, znamená pro dospělé přistoupit na řadu nejistot: zejména musí sami prostor uvolnit, umenšit se, víc poslouchat a míň mluvit, umět přijmout kritiku ze strany dětí, naučit se také dětem předávat informace způsobem, který je pro ně srozumitelný a dostatečný, a zejména umět vybalancovat hranici vlastní odpovědnosti. Děti zapojené do rozhodovacích procesů nesou odpovědnost přesně jen do výše svého věku: za rozhodování jsou především odpovědni dospělí.
Zatímco ve školství nebo v pomáhajících profesích si participativní přístup k dětem pomalu, ale jistě získává svoje pevné místo, na úřadech jsou děti v roli partnerů či expertů na svoji situaci přijímány zatím velmi opatrně.
Jedním z prvních úkolů bylo začít s dětmi vůbec komunikovat. Vzhledem k tomu, že pracovníci úřadu jsou se svými dětskými klienty v osobním kontaktu jen sporadicky, začali jim psát dopisy – dopisy osobně formulované, přívětivé, napsané neúředním jazykem a obsahující kromě popisu situace (co řeší úřad, proč to řeší, jak se to dotýká konkrétního dítěte a co lze v dohledné době očekávat za kroky) a kontaktních údajů také ujištění, že na konkrétního pracovníka se dítě může kdykoliv obrátit, na cokoliv se ho zeptat a zejména spolehnout se na něj jako na partnera, průvodce celou situací. Systémově ale neexistuje jeden člověk, jeden profesionál, který by mohl být jedinečným průvodcem dítěte během řízení o úpravě péče a výživy – dětský klient přichází do kontaktu s pracovníky místních institucí sociálně-právní ochrany dětí u nás nebo v zemi, kde převážně žije, s pracovníky justice, v případě nutnosti vypracování znaleckého posudku nebo v případě hlubších obtíží provázejících rozchod rodičů také s psychologem nebo poradenským pracovníkem. Často vědí všichni dospělí o situaci rodiny více než dítě samotné. Proto se v průběhu projektu stále objevovala myšlenka na průvodce – člověka, který provází dítě celou situací, zprostředkovává kontakt s dalšími profesionály a také přináší podněty či potřeby dítěte do interdisciplinární diskuse – tak, aby hlas dítěte byl slyšet a také aby se dítě dobře orientovalo v tom, v čem potřebuje: co bude teď, kam se půjde, co se tam bude dít, kdy se uvidí s tátou nebo s mámou. A hlavně, že se nemusí ničeho bát, protože má vedle sebe svého člověka.
Součástí dobrého oboustranného kontaktu s dětmi a způsobem, jak jim nabídnout důležité informace srozumitelně a dostupně, bylo vytvoření webových stránek úřadu pro děti. Při popisu životních situací si všichni spoluautoři znovu zkoušeli a ověřovali, jak předat dětem informace způsobem jednoduchým, ale nikoliv příliš zjednodušujícím. Nakonec se ukázalo, že i mnozí dospělí, zejména pokud jsou v náročné životní situaci, která s sebou přináší hodně vypjatých emocí, jsou raději informování jednoduše, strukturovaně a s možností se k informacím opakovaně vrátit. Webové stránky kids.umpod.cz tedy využívají nejen děti, ale i rodiče, sociální pracovníci nebo lidé v justici. Součástí webu jsou také videoklipy, které natáčely děti ze základních škol ve spolupráci s právníky a psychology z ÚMPOD – tady byli dospělí v roli učedníků, učili se naslouchat, vyprávěli dětem příběhy z praxe a odpovídali na jejich otázky.
Cílem další linie projektu bylo rozvíjet psychosociální a komunikační dovednosti zaměstnanců ve specifických situacích nejen v kontaktu s dětmi, ale také s dospělými (mezinárodní klienti, lidé z různých sociokulturních vrstev, lidé jiných národností a etnik, lidé v obtížných rodinných situacích, ve velkých emocích). Úřady státní správy nejsou místem, na kterém bychom očekávali velkou otevřenost a připravenost pracovat s emocemi a prožíváním klientů. Projekt také ukázal, že je třeba hledat míru a limit pro tuto otevřenost, protože to s sebou nese vysoké nároky na kvalitu komunikace, na vzdělání a osvojení komunikačních dovedností a také na vytvoření dostatečného profesního zázemí zaměstnanců, supervizi a metodické vedení. V průběhu projektu se ukázalo, že velkou pozornost je třeba věnovat samotné identitě zaměstnanců úřadu, jejich hodnotovému zakotvení, rozvíjení kultury organizace ve vztahu ke klientům a také etickým otázkám práce na úřadě.
Do popředí se dostala otázka slučitelnosti expertní a pomáhající role, vlastního bezpečí i bezpečí klienta, psychohygieny, motivace a prevence vyhoření. To jsou všechno věci, bez nichž je dnes praxe pomáhajících profesí nemyslitelná, v prostředí úřadu státní správy jsou to ale nástroje do jisté míry neobvyklé, nové a znepokojující, protože zaměstnanci úřadu nejsou primárně sociální pracovníci nebo lidé se vzděláním v pomáhajících profesích. Denní praxe úřadu je ohraničena správními úkony, úřední agendou, klienty reprezentují především papírové složky s písemnou dokumentací a není úplně snadné vidět za každým z tisíců šanonů příběh rodiny, prožívání dětí, nejistoty a obtíže dospělých.
Současně je úřední praxe každý den konfrontována s omezenými možnostmi úřadu, a zaměstnancům nezbývá než se umět vypořádat s pocity bezmoci v situaci, kdy jsou právní nástroje pomoci rodině vyčerpány a klientům je třeba to sdělit. Zaměstnanci často kriticky poukazovali na to, že praxe úřadu neumožňuje věnovat tak velkou pozornost potřebám jednotlivých klientů, resp. rodičů dětských klientů. Současně se ale ukázalo, že vědomá a profesionální práce s emocemi v kontaktu s klientem může přinést vysoký benefit ve formě lepší spolupráce, dobrého přenosu informací a eliminace dalších krizových scénářů, což se pozitivně projeví jak v komfortu dítěte (protože rodiče se cítí bezpečněji), tak ve snížení napětí během výkonu práce referenta.
Velmi důležitý prostor v průběhu projektu zaujímaly otázky, pochybnosti a ambivalence týmu, který potřeboval identifikovat nově svoje profesní úkoly (když klient pláče, je to moje starost? týká se mě to? mám na to reagovat? proč na to mám reagovat? protože to posune společnou komunikaci? nebo proto, že jsem nablízku člověku, který se trápí a který na mě v tuto chvíli spoléhá?). Na nácviku modelových situací bylo zjevné, jak je kontakt s klienty v obtížných životních situacích náročný, a že je na místě věnovat velkou pozornost technikám, které vedou k uvolnění a relaxaci po obtížných rozhovorech (debriefing, relaxace). V podmínkách státní správy jde o praxi zcela neobvyklou. Ptejme se ale, zda právě tato změna přístupu k prostředí státní správy a lidem tam působícím není cestou k vytvoření podmínek, v nichž se klient i úředník cítí bezpečně a akceptovaně, a jak může taková změna ovlivnit kvalitu a efektivitu jejich spolupráce.
Mnoho otázek, které projekt pomohl otevřít, jsou otázky manažerské, otázky supervizní a také otázky etické. Patří k nesporným přínosům projektu, že je možné se jimi legitimně zabývat a hledat na ně odpovědi formou společného tříbení a diskuse v prostředí státní instituce. Proměnou prošlo i samotné pojetí participace: zatímco expertní přístup nastavuje jasné hranice (tady jsem já, expert, disponující určitou znalostí či výsadními dovednostmi, a na druhé straně jsi ty jako klient a příjemce mé podpory), participativní přístup nás do jisté míry zbavuje ochranné hradby znalostí a výsadních dovedností a činí nás zranitelnějšími, nutí nás investovat mnohem více do vztahu s klientem a riskovat tak i konfrontaci s vlastní nedostatečností, citlivostí a někdy také bezmocí.
V průběhu výcviku vznikl také seznam podnětů k dalšímu rozvoji: je-li premisou projektu zcitlivování vůči právům dítěte, znamená to intenzivní práci s rodinou, rozvoj porozumění pro okolnosti, které dítě obklopují, schopnost vhledu a vcítění do jednotlivých aktérů rodinného příběhu. Posun úřednické profese k profesi pomáhající je v průběhu tohoto procesu neoddiskutovatelný, zároveň limitovaný kapacitami jednotlivých pracovníků i úřadu jako instituce. Současně je ale dobré vědět, že máme-li účinně pomáhat dětem, nepůjde to bez co nejkvalitnějšího kontaktu s jeho rodiči.
Zcitlivování je ale proces, který nelze vztáhnout pouze na jednu oblast profesního zájmu. Vede současně k vyšší míře citlivosti vůči potřebám všech, včetně vlastních. Tento sebezkušenostní rozměr projektu byl důležitým impulzem pro další nasměrování práce a pro rozvoj úřadu jak v oblasti pracovních podmínek, tak odborného rozvoje týmu – bez ohledu na to, zda ho považujeme za úřednický, pomáhající, nebo vnímáme oscilaci mezi oběma polohami.
Projekt bude za půl roku končit a zdá se, že více otázek otevřel, než na které odpověděl. I tak jeho realizace představuje významný impulz k úvahám o hodnotovém zakotvení úřadu, které nebude pouze deklarativní, ale bude skutečně odrážet, co je pro lidi na úřadě cenné, důležité a hodné nejvyšší ochrany. S některými výsledky projektu a s obrazem cesty, kterou jeho účastníci od počátku prošli, je možné seznámit se na internetových stránkách úřadu www.umpod.cz, kde budou uveřejněny také přednášky a příspěvky z konference o participaci dětí, která proběhla v Brně 20.–21. 11. 2019 pod názvem „S respektem k dětem“.
Petra Michalová,
spolupracovnice Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí
Ke stažení:
Dopis – výživné zde.
