S ředitelem Agentury pro sociální začleňování jsme si povídali jednoho deštivého listopadového dopoledne. David pil černý čaj s kardamomem a mátou, jak sám říkal: „silnej, takže ho ne každej unese“. Chtělo by se dodat: „stejně jako blízký kontakt se sociálním vyloučením, smutnými příběhy a často jen mizivou nadějí na změnu“…
Nejspíš každý si pod pojmem sociální vyloučení něco představí. Je možné ale tento pojem nějak obecně definovat? Kdo jsou dnes sociálně vyloučení?
To je docela komplikovaná otázka. Sociálně vyloučený se vždy nerovná chudý. To je jeden ze stereotypů, které zde fungují. Lidé si myslí, že všichni chudí jsou sociálně vyloučení. Tak to vůbec být nemusí. Sociální vyloučení je mnohem složitější jev, který není postaven jenom na ekonomickém statusu, ale je to spojeno i s rolí ve společnosti a s tím, jak člověku společnost jeho roli dovoluje nebo nedovoluje naplňovat. Říká se, že sociálně vyloučení lidé jsou omezeni na přístupu k některým službám ve veřejném prostoru. Tím je identifikace lidí, kterých se to dotýká, složitější, ale i srozumitelnější. Mohou to být lidé, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní, invalidní, nemocní nebo i osoby pečující, rodiny s osamělým rodičem, a pak jsou to některé skupiny obyvatel, které můžeme nazvat menšinové. To znamená Romové, kteří žijí ve vyloučených lokalitách a mají nízký příjem. Mohou to být také cizinci, kteří k nám jezdí za prací, ale ten systém dovoluje je vykořisťovat, a ačkoli zde vydělají peníze, tak většinu jich pak odvážejí zpátky do země původu. Takže tady neutrácí a vlastně přežívají ze dne na den. Patří tam samozřejmě také senioři, pokud nejsou schopni pracovat a jejich jediným příjmem je důchod, stejně tak skupina seniorů, kteří nemají nárok na důchod, kteří pobírají pouze sociální dávky. To jsou lidé, kterých se to nejvíc dotýká, nebo alespoň ti, o kterých se v té souvislosti nejvíc hovoří.
Kolika lidí se sociální vyloučení může týkat?
Jsou to stovky tisíc. Obyvatel sociálně vyloučených lokalit je něco kolem 300 tisíc, to je číslo z roku 2016[1]. Od té doby žádný kvalifikovaný odhad či sčítání neproběhlo. Pak je tu široká skupina lidí bez domova, kteří se jen těžko počítají. Otázkou je, koho za tzv. bezdomovce považujeme. Mohou to být lidé na ulici, kteří fakticky nemají kde bydlet, ale podle metodiky ETHOS[2] je ta skupina širší. Je to skupina lidí, kteří jsou ohrožení ztrátou bydlení, osamělí rodiče, vícegenerační rodiny žijící v jednom bytě a podobně. A ty skupiny se na sebe vrství nebo se překrývají.
„Člověk nemůže chtít hnedka dělat revoluci, ale možnosti pro změnu tu jsou…“
Agentura pro sociální začleňování působí v ČR od roku 2008, můžete nám její působení a hlavní cíle představit?
Našimi hlavními partnery jsou obce, se kterými se spolupráce neustále vyvíjí a témata tak plynule přicházejí. Společně hledáme prostor pro precizaci přístupu k řešení nějaké oblasti. Začínáme komplexním přístupem, ze kterého pak rozvíjíme konkrétní cíle, které pomáhají vytvářet celistvou síť. Třeba tam, kde chybí kapacita nějaké služby, nebo zcela chybí specifická služba nebo aktivita. Vstupujeme do mnoha oblastí a slabé stránky se snažíme kompenzovat. Časem se ukázalo, že jsou oblasti, kde je potřeba hlubší přístup. Agentura je pak schopná na takový vývoj reagovat a zúžit spolupráci na 1‒2 témata, kterým je možné se věnovat hlouběji.
Které oblasti vyžadují intenzivnější spolupráci?
Obce nyní hodně přistupují k otázce bydlení. Na mnoha místech je také zájem o podporu inkluze ve vzdělávání. To nás těší i proto, že pokroků v této oblasti inkluzivního vzdělávání můžeme zaznamenat relativně nejméně. Je to velmi konzervativní oblast a není jednoduché se posouvat vpřed velkými kroky. Školství je velmi komplexní systém a není možné tam udělat revoluci ze dne na den. Snažíme se o změnu přístupu, o posun v přemýšlení o problematice. Je to mnohem složitější a pomalejší než radikální zásahy, ale také mnohem trvalejší.
Jak taková dlouhodobá práce vedoucí ke změně přístupu vypadá?
Snažíme se identifikovat nějaké dílčí dobré praxe v ČR a přístupy ze zahraničí. Řada věcí se pak děje prostřednictvím vzdělávání učitelů. Chceme, aby to bylo praktické, aby většina programu probíhala ve školách a aby se učitelé skutečně mohli pobavit s experty a mohli si odnést inspiraci. Vzdělávací systémy jsou v různých zemích odlišné, takže funkční modely ze zahraničí nelze zcela převzít. Je to ale dobrý základ pro změnu přemýšlení a i to má hluboký význam. Vše se samozřejmě neděje vždy dobře a nelze „z jedné vody na čisto“ všechno měnit hned, ale jsme strašně rádi, že máme v obcích partnery, kteří o těch věcech přemýšlí a snaží se to posouvat.
Co je klíčové, aby inkluze mohla dobře fungovat?
Jsou to tři hlavní pilíře. Jeden je stát, který musí vytvořit vhodnou legislativu a zajistit finanční prostředky. Legislativa u nás není na špatné cestě, ale ty finanční prostředky stále nejsou optimální, ať už mluvíme o ohodnocení učitelů, kapacitách poradenských pracovníků či speciálních pedagogů nebo vybavení škol specifickými pomůckami. Pak je to sbor pedagogických i nepedagogických pracovníků, kteří musí být ochotni přijmout změnu. A třetím pilířem jsou rodiče. Ti musí být ochotni přijmout fakt, že to, jak byli vzděláváni oni, pro tuhle dobu už neplatí.
„Z tohoto úhlu pohledu jsme tak trochu brontosauři.“
Současné děti se narodily do doby, která je informačně úplně jiná. Trh práce se mění a je absurdní se dnes v některých oborech vzdělávat specializovaně. Dynamika změny je tak rychlá, že když se dnes něco naučíte, tak za dva roky už to není pravda a je vám to k ničemu. Další věcí, kde je pro rodiče složité přijmout změnu, je systém hodnocení dětí. Rodiče si úspěch nebo neúspěch potřebují zkontrolovat a k tomu potřebují známky. Forma kombinovaného hodnocení je dle mého názoru objektivnější a poskytuje komplexnější pohled na znalosti, dovednosti dítěte a jeho potenciál. Stejně tak je to s domácími úkoly, které jsou koncipovány tak, že jsou v mnoha případech zcela neefektivní. Nevzděláváme pro budoucnost.
To se zřejmě týká obecně školského systému v ČR. Jsou pak nějaké specifické problémy v obcích, kde Agentura v této oblasti pomáhá?
V sociálně vyloučených lokalitách například učitelé vědí, že děti jsou často z rodin, kde rodiče sotva umí číst a psát. Je těžké pak po těchto rodičích chtít, aby dítě ve vzdělávání podporovali. Je známo, že to, jaký budeme mít vztah ke vzdělání, se do značné míry odvíjí od toho, jak ho absolvovali naši rodiče. Ke změně je potřeba vést dialog a k tomu jsou potřeba specialisté na školách. Agentura se v tomto ohledu snaží prosazovat prostor pro sociální práci na školách tam, kde je to potřeba. I moje vlastní zkušenost říká, že to je skvělá forma pomoci a že zkušený sociální pracovník v prostředí školy může být velkou podporou. Takový odborník je vybaven pro zvládání náročných situací s komunikací v náročných situacích. Navíc zkušenost sociálního pracovníka pomáhá chápat širší kontext různých situací.
Můžete uvést nějaký konkrétní příklad takové spolupráce?
V době, kdy jsem působil jako vedoucí odboru na jedné obci, jsme pilotovali sociálního pracovníka na základní škole. Dvouletá zkušenost ukázala, že spolupráce na místní škole fungovala. Největší přínos z toho měly samotné děti. Učitelé snáze pochopili situaci, ve které ty děti jsou, a rodiče zase lépe rozuměli požadavkům školy, které se pak snadněji řešily. I když to často byly těžké příběhy. Například paní, osamělá matka, která se dvěma pracemi snažila uživit svoji rodinu. Škola ale nic netušila, protože ta máma neměla nikdy čas do školy zajít. A je zcela pochopitelné, že učitelé nejsou placení za to, aby se v sedm večer sebrali, domluvili si schůzku s maminkou a promluvili si s ní. Zatímco ten sociální pracovník to udělat může a je to jeho práce.
„Přijít v ČR o bydlení není nic složitého…“
Druhou zásadní oblastí, kterou jste zmínil, je bydlení. S jakými problémy se v tomto ohledu obce setkávají?
Celá Česká republika napříč regiony prochází bytovou krizí a to, co je problematické, je především nájemní bydlení. Když se podíváme na situaci v Evropě, tak vlastní bydlení nikde netvoří většinu. Většina lidí bydlí v nájmu. V tomto ohledu by bylo potřeba trh kultivovat ‒ jak finančně, tak legislativně. Dnes je to tak, že když se rozhodujete o formě bydlení, snadno si spočítáte, že hypotéka by vás zavázala do konce života, kdy budete počítat každou korunu, navíc každý ji nedostane. Pokud se ale rozhodnete k nájemnímu bydlení, najednou zjistíte, že nemáte pomalu ani na to. Vstupní náklady do nájemního bydlení jsou velmi vysoké. Situaci nepomáhá ani to, že jsou spíše obvyklé krátkodobé nájemní smlouvy, které příliš jistoty pro nájemníka neposkytují.
Otázka bydlení je v současnosti významným veřejným tématem. Problém dostupného bydlení už se netýká jen chudých lidí nebo těch, kteří jsou ohroženi sociálním vyloučením. Sehnat bydlení dnes může komplikovat i fakt, že máte malé dítě, jste Rom nebo cizinec. Jak je to možné?
Diskriminace na trhu s bydlením je dnes extrémní. Žádné podmínky, jako etnicita, náboženství nebo zda máte děti, v podstatě nejsou přijatelné, přesto se to běžně děje. Ochrana proti tomu je mizivá a jediná možnost, kterou máte, je podat antidiskriminační žalobu. Pokud ji podáte, bojujete tak za svá práva, ale byt vám to nedá. Postih pronajímatele, který se takových praktik dopouští, je velmi vzdálen a řada majitelů si z toho nic nedělá. Kdyby soudy rozhodovaly v řádech týdnů či několika málo měsíců, mohlo by to mít nějaký dopad a mohlo by to působit i preventivně. Antidiskriminační žaloba však může být souzena roky. Samozřejmě jsou i slušní majitelé, přesto je potřeba se zamýšlet, jak udělat ochranu nájemníků efektivnější.
Pokud je tedy možnost získat nájemní bydlení takto složitá, zvláště pak pro lidi v nepříznivé sociální situaci nebo pro ty, kteří patří do některé znevýhodněné skupiny, jaká je tedy skutečná alternativa k vlastnickému bydlení?
V ČR se samovolně vytvořila specifická úroveň trhu s bydlením, což jsou například ubytovny či někteří soukromí majitelé bytů a domů, které označujeme za obchodníky s chudobou. To se dotýká zejména chudších obyvatel. Majitelé těchto domů a ubytoven ‒ zejména v sociálně vyloučených lokalitách ‒ nastavili tak extrémní ceny za bydlení, že to je skutečně nemravné, nicméně legislativa jim to umožňuje. Paradoxně jsou to však jediní majitelé, kteří znevýhodněné lidi nebudou diskriminovat. Pokud by takové ubytovací možnosti neexistovaly nebo by stát náklady na ně lidem neplatil, tak ti takzvaně „nepřizpůsobiví“ by fakticky neměli kde bydlet.
Co si tedy myslíte o současném návrhu na sloučení dávek na bydlení z dílny ministryně Maláčové?
V principu si myslím a stojím za tím, že stát musí obchodníky s chudobou omezit. Ale navrhovaná novela není úplně nejšťastnější. Chápu, že každý, kdo tyto návrhy vytváří, do toho vstupuje s nějakou svojí zkušeností a snaží se najít cestu. Já osobně se domnívám, že by měla existovat nějaká hranice pomoci, ale zároveň musí být nastavena srozumitelná pravidla a musí existovat skutečně férová nabídka pomoci. Jsem přesvědčen, že stávající legislativní návrh stavící na restrikci situaci pomůže. Je otázkou, co to ve skutečnosti udělá. Může se stát, že z těch ubytoven budou sociálně vyloučení mizet bez další náhrady bydlení a budou je nahrazovat agenturní dělníci. To se ostatně děje už dnes.
Kam sociálně vyloučení mizí?
Zřejmě ještě existuje kapacita na trhu ubytoven a azylových domů, kam se ti lidé mohou přesunout. U Romů je to částečně tak, že ještě funguje nějaká rodinná pospolitost, takže se například více generací sestěhuje do jednoho bytu, ale to má samozřejmě svá rizika.
Řada sociálních a komunitních pracovníků mluví o tom, že v poslední době jsou často lidé vytlačováni do lokalit, kde se doposud vztahy s majoritou dařilo udržovat, ale příchodem tzv. „nových“ sociálně vyloučených dochází k nárůstu napětí a konfliktním situacím. Několik takových událostí jsme v nedávné době mohli zaznamenat i v médiích. Dala by se tato dynamika nějak popsat?
Některá města tlačí na to, aby sociálně vyloučení nebyli vidět. Lidé jsou vytlačováni z velkých měst a využívají se kapacity menších obcí a venkova. To je dáno cenou nemovitostí. Dochází tak k atomizaci vyloučených lokalit a v podstatě přestává mít smysl bavit se o „lokalitách“ a je na místě spíše mluvit o územích, která jsou zatížená sociálním vyloučením. Příkladem můžou být dva bytové domy v obci, která má sto obyvatel. To pak pochopitelně vytváří napjaté vztahy a požadavek na intervenci je velmi naléhavý. Bohužel často není co nabídnout. Pokud je to obec, kam autobus zajíždí třikrát za den, terénní sociální pracovník v nedohlednu nebo s možností přijet tam jednou týdně na dvě hodiny, problém to nevyřeší.
„Nedostatek bytů a diskriminace na trhu s bydlením vytváří past. Bydlet potřebujeme všichni a střecha nad hlavou je zásadní imperativ, pro který uděláte leccos.“
Co si myslíte o aktuálních přístupech a metodách obcí v oblasti bydlení, které mají za cíl ukončování bezdomovectví?
Někteří odborníci říkají, že systém prostupného bydlení je již překonaný. Já si to nemyslím. Myslím, že pokud chceme situaci měnit, tak musíme být rádi za každý dialog. Přibývá obcí, které hledají způsob, jak bydlení udělat přístupnější, vytváří se nové koncepce a pravidla pro přidělování bytu a hledají cesty, jak bydlení zpřístupnit těm, kteří ho potřebují. Pro střední třídu to v zásadě funguje. Bavit se o sociálním bydlení je v současné situaci velmi zužující. My se potřebujeme bavit obecně o dostupnosti bydlení. Bydlení je základní lidská potřeba a nemělo by to být tak, že když je někdo chudý a zadlužený, tak má nárok jen na ubytovnu. Lidé potřebují motivaci a nemůže to být otázkou zásluhovosti. Kdo má ten morální kredit, aby mohl tvrdit, co si kdo zaslouží?
Povídáme si krátce před oslavami 30 let od politických změn v roce 1989. Romové jsou skupinou, která je často postižena sociálním vyloučením, strukturálním rasismem a různými formami diskriminace. Jak sami Romové hodnotí porevoluční vývoj?
Lidé ze starší generace vzpomínají pozitivně, stejně jako mnoho lidí z majority, protože měli sociální stabilitu. Pro ně byl svět zúžený na rodinu a práci, a tak na to hledí. Pravda je, že Romové patřili ke skupině obyvatel, kteří na ty politické změny byli připraveni nejméně, a dodnes žijeme důsledky toho, co se dělo tehdy. Značná část romské populace byla vzdělána ve zvláštním školství nebo nedokončila základní školu a následně byli natlačeni do dělnických profesí, kde fungovali. Po roce ’89 však stejně jako řada dalších přišli o práci a neměli v ruce nic. Žádný výuční list, žádnou slušnou kvalifikaci. Animozita vůči Romům tady byla i v minulosti, jen za komunistů díky společenské kontrole si nikdo nedovolil veřejně říct: „špinavej cikáne“, když to byl dělník. Nebylo možné veřejně hanobit dělnickou třídu. Tak to zas měli Romové dobrý /smích/. Nikdo si to nedovolil, ani politici, ale to, že vztahy byly stejně negativní. I v době komunismu existovali pokusy zjišťovat veřejné mínění. V 1971 provedl Ústav pro výzkum veřejného mínění v Praze výzkum celkové necikánské veřejnosti o Cikánech s cílem zjistit míru sociální distance či předsudkovosti k nim. Pokud si pamatuji správně tak autorky toho průzkumu samy říkaly, že ty odpovědi nemohly ani přesně interpretovat, jak moc byly vulgární. Tehdy jednoznačně negativní postoje vyjádřilo 35% obyvatel.
„Na rasově motivované vraždy v 90. letech i na působení Romů v porevoluční politické reprezentaci se dnes do značné míry zapomnělo.“
V roce 1989 si pojem svoboda každý vykládal různě. Mimo jiné přišel velký rozmach hnutí rasistických skinheads. Málokdo si uvědomuje, že to, co se dělo v 90. letech, kdy se Romové na krátkou dobu stali součástí politické reprezentace ve Federálním shromáždění a posléze v České národní radě, bylo výjimečné. Zároveň ale došlo k minimálně 28 rasově motivovaným vraždám a řada z nich se dodnes nevyřešila a do značné míry se na to zapomnělo.
Vztah majoritních Čechů k Romům je dlouhodobě špatný. Podle posledních průzkumů soužití hodnotí negativně více než 70 procent respondentů[3]. Vidíte nějakou naději na změnu?
Vztah k menšinám je za posledních 20 let stabilní v rozmezí +/‒5 procent. V jednom roce se to zlepšilo o 10 %, to byl výkyv. Byl to rok, kdy se v médiích přestali automaticky označovat pachatelé některých trestných činů automaticky jako „Rom“. Zároveň to ale byl rok, kdy se začalo mluvit o islámu. Média zaměřila pozornost někam jinam a aktuální mentální vědomí bylo ovlivněno mediálním obrazem. V médiích to sice není tak hrozné, jako to bývalo, ale stabilní průzkum ukazuje, že 75 % obyvatel ČR vyjadřuje nějakou míru animozity vůči Romům. To znamená, že narodit se jako Rom jasně určí to, co si o vás bude myslet většina lidí v této zemi. Pokud chcete uspět, tak se bohužel musíte snažit mnohem víc než člověk z majority, ale tu šanci pak dostanete. Dá se říct, že pokud romské dítě přežije vstup do české základní školy a sebevědomě si zvolí střední školu, pak vysokou, tak tam jsou otevřené možnosti. Čím výše v tom vzdělávacím žebříčku jste, tím jsou ty bariéry nižší. Uplatnění v oboru je pak velmi individuální. Někdy to znamená neříkat o sobě, že jste Rom, každý má různou zkušenost.
Na co bych se měla ještě zeptat, co by si měli čtenáři a čtenářky Sociální práce přečíst?
Rád bych řekl, že sociální vyloučení je téma, kterému je potřeba se neustále věnovat a jakoukoli pomoc, kterou děláme ať už ze svých osobních pohnutek, nebo z hlediska systému, tak má smysl. Není to jednoduché a jsou oblasti, kde sociální pracovníci mohou pociťovat, že jsme na prahu humanitární krize. Ale je potřeba vytrvat, být těm lidem nablízku a poskytnout jim svou přítomnost, aby měli někoho, s kým si o těch věcech mohou popovídat. To může člověku pomoct najít sílu jít dál… Má to smysl!
Anna Hokynek,
redaktorka časopisu Sociální práce
