Praha: Portál, 2011.
Autoři publikace Domácí násilí tvoří kompaktní a zároveň multidisciplinární tým, jehož hlavní charakteristikou by mohla být komplexnost pohledu na otázky domácího násilí. Mezi autory dominují psychologové a sociologové, na publikaci se podíleli i speciální pedagogové, právníci a v neposlední řadě sociální pracovníci. Nezastupitelná je nejen jejich akademická erudice, ale také praktické zkušenosti se zkoumaným problémem, a to včetně zkušeností nabytých v zahraniční.
Publikace nesoucí výstižný podtitul „kontext, dynamika a intervence“ se zabývá aktuálním tématem domácího násilí ve všech jeho formách, podobách, rizikových faktorech a také z pohledu všech aktérů, kterých se domácí násilí týká. Zároveň všechny aspekty domácího násilí zasazuje do širšího kontextu, ukazuje je v dynamické perspektivě a tím vytváří prostor pro formulaci adekvátních zásad intervence. Autoři knihy si kladli za cíl přispět do diskuse o domácím násilí zejména s ohledem na potřeby pomáhajících profesí, které se setkávají s aktéry tohoto jevu v praxi (s. 9–10). Za tímto účelem autoři strukturovali knihu do logických celků. Již první kapitola knihy je pro mne užitečná právě svým přístupem ke vnímání problémů domácího násilí z pohledu sociální práce a sociálních pracovníků. Její autorka Irena Sobotková se v ní zabývá charakteristikou současné rodiny, a tím pádem částečně i oné „domácnosti“, neboli pojmy, jejichž pochopení je pro porozumění domácímu násilí esenciální. Sobotková zde představuje rodinu ze systemického hlediska jako předivo složitých vztahů, do kterých je obtížné přesněji nahlédnout a najít v nich odpovědi na otázky „proč se domácí násilí děje“ a „co je jeho příčinou“. Což jsou otázky, které si kladou jak laici, tak odborníci z pomáhajících profesí, kteří se s domácím násilím v nějaké podobě setkávají.
V dalších kapitolách již jednotliví autoři představují dílčí otázky domácího násilí. Struktura knihy není nijak netradiční či překvapující. Začíná základním vymezením situace a znaků domácího násilí, pokračuje k vymezení osoby násilné a osoby ohrožené, vyúsťuje v charakteristice zásad pomoci a prevence. Co je však na knize Domácí násilí zajímavé, je časté uvádění příkladů z praxe, výňatků z kasuistik, které pomáhají porozumět představovaným argumentům. Autoři zvolili poněkud netradiční formu, kdy například i jednotlivé věty z výpovědí klientů zasazují přímo do textu v podobě závorek. Zároveň lze ocenit přínos knihy v oblasti čerpání ze zahraničních zdrojů podobného typu. Tedy publikací, které zdůrazňují individuální prožívání zkušenosti domácího násilí a upozorňují na to, že domácí násilí není situací černobílou, ale na výsost barevnou (s. 41).
Kniha je ve svém přístupu k problému domácího násilí inovativní a tím inspirativní pro pomáhající profese a obzvláště pro sociální práci. V této oblasti vnímám jako důležitý moment knihy její tendenci nejen k popisu, ale současně k reflexi zkoumaného problému. Sociální pracovníci se mohou tímto přístupem autorů poučit, jelikož ani oni by neměli v případě domácího násilí podléhat stereotypním představám o něm, které často plynou z různých typologií, sumarizací znaků, definic příčin a následků… Předložená kniha naopak zdůrazňuje nutnost interindividuálně a situačně odlišného pohledu na jednotlivé epizody domácího násilí. To vnímám pro sociální pracovníky jako naprosto zásadní.
Výše uvedené lze konkrétně dokumentovat například na tom, jakým způsobem autoři reflektují původní definici domácího násilí jako situace s jasně rozvrženými rolemi mezi osobou ohroženou a osobou násilnou (s. 39–41). Ukazují na skutečnost podloženou kasuistikami, že role se mohou střídat a že i muž se stává osobou ohroženou ve významném počtu případů. Za důležitou lze také pro čtenáře – sociální pracovníky – považovat formulaci tzv. syndromu týraného partnera, která se běžně užívá v anglicky psané odborné literatuře. V českém prostředí ještě není pojem syndromu týraného partnera tolik znám a díky publikaci Špatenkové a kol. je tento deficit doplněn. Zajímavý je apel autorů na porozumění domácímu násilí také v prostředí nazývaném jako alternativy tradiční rodiny. Autoři představují specifika domácího násilí v homosexuálních párech, specifika soužití bisexuálů a transsexuálů. Alternativní soužití jsou i pro české prostředí stále typičtější a sociální pracovníci se budou s jejich rozličnými formami nadále setkávat. Kniha Domácí násilí se jim může stát užitečným průvodcem i v této oblasti.
Za inspirativní pro přímý výkon práce se skupinami osob ohrožených domácím násilím lze považovat text na straně 55–59, kde autoři na základě zahraniční literatury specifikují pomocí otázek, jež můžeme klást například klientkám a klientům sociální práce, konkrétní aspekty, symptomy a varovné signály domácího násilí. Sociální pracovníci tak získávají užitečné vodítko pro orientaci v mnohdy složité realitě rodinného soužití, které tím či oním způsobem vždy do sociální intervence vstupuje.
Celkově lze hodnotit knihu Domácí násilí. Kontext, dynamika a intervence jako čtivou, srozumitelnou a prakticky orientovanou publikaci, která je v mnoha ohledech pokračováním již započatých odborných počinů v oblasti zkoumání složitého fenoménu domácího násilí. Zároveň kniha provokuje tím, že ukazuje „definice“ či „diagnostická kritéria“ domácího násilí jako pouhá vodítka, která nemusejí mít absolutní platnost. Jedná se například o pojetí ženy jako osoby násilné a muže jako osoby ohrožené, nebo o zpochybnění neměnnosti rolí jednotlivých aktérů domácího násilí. Lze předpokládat, že právě tento moment knihy se může stát zdrojem dalších diskusí a nesouhlasu ze strany zainteresovaných odborníků. Přínosem takové diskuse na druhou stranu může být adekvátnější formulace nástrojů prevence i řešení domácího násilí v praxi nejen sociální práce.
Kniha i po formální stránce splňuje požadavky na srozumitelnost a dobrou orientaci v textu, a to v celém rozsahu svých 186 stran. Publikace Špatenkové, Ševčíka a kolektivu je přínosem v aktuálních diskusích na téma domácí násilí pro všechny pomáhající profese, pro sociální pracovníky i laiky, kteří se s fenoménem domácího násilí setkávají. Knihu lze doporučit také jako inspirativní studijní materiál pro studenty sociální práce na vyšších odborných školách a univerzitách, byť se nejedná o učebnici a je třeba knihu číst již se znalostí dosud formulovaných poznatků o domácím násilí včetně jeho legislativní úpravy. Knihu Špatenkové, Ševčíka a kolektivu také oceňuji jako zdroj pro formulaci otázek výzkumu domácího násilí, které – alespoň takový dojem ve mně kniha vyvolala – by měly být realizovány již spíše v duchu kvalitativní a integrované výzkumné strategie.
Kateřina Thelenová
