Praha: Agnes a Hestia, 2012.
V poslední době je oprávněně kladen mimořádný důraz na systémy zakotvené a realizovatelné v komunitě, tedy v prostředí, v němž se nacházejí ti občané, kteří potřebují nějaký typ pomoci. Nejčastěji se mají na mysli zdravotnické a sociální služby, k nimž nepochybně patří i další formy dobrovolnických aktivit v oblasti sportu, kultury a volnočasových aktivit. Nejrůznější komunitní služby mohou poskytovat nejen profesionálové, ale také dobrovolníci. Na jejich přínos je zaměřena mimořádně zajímavá publikace Pavola Friče a Martina Vávry s názvem Tři tváře komunitního dobrovolnictví s výstižným podtitulem: Neformální pomoc, organizovaná práce a virtuální aktivismus.
Recenzovaná publikace je rozdělena do dvou základních a dále členěných kapitol. První se jmenuje Komunita a dobrovolnictví a čtenáři se logicky poučí o tom, co je komunita (její definice, historické ohlédnutí, sociální kapitál a veřejná politika) a co dobrovolnictví (definice, motivace k němu a jeho typy). Zajímavé je, že autoři popisují kromě tradičního pojetí komunity i tzv. komunitu virtuální. I když nelze „věštit z křišťálové koule“, lze s nimi souhlasit v tom, že zejména mladší a mladá generace podlehla kouzlu internetu, které se již nyní a v budoucnu možná ještě výrazněji projeví v moderních formách komunitního dobrovolnictví.
Druhá kapitola se jmenuje Tři tváře komunitního dobrovolnictví v datech. Začíná pasáží o historických kořenech dobrovolnictví, kterou velmi oceňuji. To proto, že ačkoliv je tradice i českého dobrovolnictví bohatá, je ke škodě věci málo známá i málo připomínaná. Pak jsou uvedeny cíle a zdroje analýzy dat, které jsou předmětem dalšího sdělení, rozvrženého do tří oblastí: neformální komunitní dobrovolnictví, formální komunitní dobrovolnictví a virtuální komunitní dobrovolnictví. Autoři uvádějí, že analýzu provedli především na základě výzkumu Dobrovolnictví 2009, který byl proveden na vzorku 3 800 občanů ČR starších 15 let a jehož výsledky doplnili daty z dalších zdrojů.
Výstižný závěr je doplněn odpovědí na otázku: A jaký je tedy duch současné české komunity? „…hlavně slabý a málo viditelný ve veřejném prostoru, i když míra komunitního dobrovolnictví zde není zdaleka zanedbatelná.“ Proto autoři vyzývají k propagaci zejména neformálního dobrovolnictví a vyslovují obavy z tendencí profesionalizace organizovaného dobrovolnictví. Potěšitelné, i když jistě s ohledem na veřejné politiky sporné, je to, že „duch české komunity je spíše přátelský než občanský“. Autoři pro tuto skutečnost uvádějí validní důvody. Leč právě ten občan, který potřebuje pomoc nebo rád využije nabízených aktivit, však nepochybně uvítá právě přátelského dobrovolníka.
Recenzovaná kniha je mimořádně zdařilá a přínosná. Měli by si ji přečíst všichni, kteří již dobrovolnictví „propadli“ nebo kteří uvažují o tom, že se v něm budou osobně angažovat. Toto kladné hodnocení „vystavuji“ i přesto, že lze litovat absence jazykové korektury. Četné gramatické chyby hyzdí jinak pěknou tvář publikace.
