To, zda je společnost sociálně spravedlivá, bývá většinou hodnoceno na základě rozdílů životních úrovní různých skupin obyvatel. Jako důkaz o sociální nespravedlnosti bývají udávány statistiky o příjmech lidí ve vztahu k jejich původu, přičemž vychází, že lidé pocházející z movitějších poměrů dosahují vyšších příjmů, apod. O čem však tato zjištění vypovídají, jaké jsou příčiny sociální nespravedlnosti a jaká je role státu, popřípadě státních institucí?

Jen málokdo by zpochybnil vztah dosaženého vzdělání na socioekonomické postavení člověka. Jistě, existují obory, oblasti, kde ani vysoká kvalifikace není zárukou vyšších příjmů a naopak i bez kvalifikace je možné dosáhnout vysoce nadprůměrných příjmů, nicméně se jedná spíše o výjimky, které mají svůj historický kontext. Na základě řady odborných studií je doložitelná reprodukce vzdělanosti, kdy děti rodičů s vyšším vzděláním mají statisticky větší pravděpodobnost dosáhnout vyššího vzdělání než děti rodičů s nižším vzděláním. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že reprodukce sociální nespravedlnosti je primárně důsledkem reprodukce nevzdělanosti u části lidí. V této perspektivě se jeví jako zcela zásadní role zvláštních škol, které v čase mění jména, ale podstata problému zůstává de facto stejná.

Zatímco u naprosté většiny lidí dochází s postupem času ke zvyšování úrovně vzdělanosti, kdy rodiče s maturitou vedou své děti k vysokoškolskému studiu, podobně jako rodiče s výučním listem vedou své děti k maturitě, u absolventů zvláštních škol tato progrese často chybí. V celém systému tak relativně stagnují dvě skupiny lidí, ti nejvzdělanější, tedy vysokoškolsky vzdělaní, a ti nejméně vzdělaní, tedy absolventi zvláštních škol. Z praxe přitom jednoznačně vyplývá, že jsou to právě bývalí žáci zvláštních škol, kteří na trhu práce nejhůře hledají uplatnění a celková schopnost orientovat se v poměrně složité moderní společnosti jim také chybí, což s sebou nese celou řadu rizik.

Proč tedy zvláštní školy tvoří i 25 let po změně systému integrální součást českého vzdělávacího systému? Jaká je vůbec legitimita těchto škol? Poměrně rozšířený argument zastánců tohoto odvětví vzdělávání je nízká negramotnost české populace v porovnání se zeměmi západní Evropy, kdy v Česku se gramotnost pohybuje nad hranicí 99 %, zatímco v Rakousku a dalších zemích se gramotnost pohybuje kolem 96 %. Vyšší gramotnost tak bývá těmito lidmi interpretována právě jako pozitivní důsledek existence zvláštních škol, které si poradí s opravdu každým žákem. O čem však tato čísla v dnešní době skutečně vypovídají? Na jednu stranu se, díky liberálnímu přístupu ke smluvním vztahům, může člověk jedním podpisem upsat k novodobému nevolnictví v podobě nevýhodné úvěrové smlouvy, na druhou stranu k označení za gramotného stačí umět číst písmena a stejně tak je napsat. Nikdo však nezjišťuje, zda člověk čtenému textu také rozumí a zda se celkově orientuje ve složité občanské společnosti. Není pak lepší status negramotného a vědět, že tu část lidí prostě neumí číst a psát v pravém slova smyslu?

Při formování vzdělávacího systému bohužel věcná debata, postavená na kvalitní analýze, ustoupila zájmu tří vlivných skupin lidí či profesí.

Speciální pedagogové

Pravděpodobně nejaktivnější vlivovou skupinou je část speciálních pedagogů, kteří svoji profesní dráhu zasvětili právě zvláštním školám a veškeré debaty o reformě vzdělávací soustavy vedoucí ke zrušení těchto škol vnímají jednak jako zpochybnění jejich dosavadní práce a zároveň to vnímají jako existenční ohrožení, neboť se obávají, že pro ně v novém systému nebude dostatečné profesní uplatnění. Obě tyto motivace jsou pochopitelné, byť jen stěží mohou ospravedlnit aktivity systematicky bránící potřebným změnám. Z celkového počtu 827 tisíc žáků v základních školách jistě řada dětí má speciální vzdělávací potřeby, k jejichž uspokojování jsou speciální pedagogové nejkvalifikovanější. Oproti stávajícímu stavu, kdy systém takovéto děti vylučuje do oddělených zařízení, zvláštních škol, by bylo mnohem přínosnější, pokud by byli speciální pedagogové zastoupeni v pedagogických sborech běžných základních škol, což by vytvořilo podmínky pro společné vzdělávání všech dětí. Segregace dětí se specifickými potřebami vytváří negativní synergický efekt, který výsledné postavení těchto žáků zhoršuje, což má řadu negativních důsledků v podobě růstu nákladů sociálního systému stejně jako zvyšování sociálního napětí ve společnosti a v konečném důsledku posilování sociální nespravedlnosti.

Pedagogové na běžných základních školách

Další poměrně vlivnou skupinou odpůrců zrušení zvláštních škol jsou pedagogové učící na běžných školách, pro které existence institutu zvláštní školy představuje jednu ze základních pedagogických jistot pro případ, kdy by si nevěděli se svými žáky rady. Na rozdíl od motivů speciálních pedagogů jsou tyto motivy méně pochopitelné, respektive nejsou akceptovatelné. Samozřejmě i tyto obavy mají opodstatnění v nízké kvalitě pedagogického vzdělávání, kdy budoucí učitelé nejsou dostatečně připravováni na vzdělávání dětí s odlišnými potřebami, ale dokud bude tento systém odkladiště fungovat, tak nevznikne dostatečný tlak na samotné pedagogické fakulty, aby se tento stav změnil. Pedagogové na běžných školách jsou přitom poměrně nenápadnou profesní skupinou, která je však o to vlivnější, jelikož se jedná o mainstreamovou profesi. Mnoho učitelů postupně vstupuje do komunální politiky a v řadě případů pokračují do jejích vyšších pater.

Rodiče – voliči

Poslední významnou skupinou lidí, kteří mají zprostředkovaně vliv na zachování statu quo, jsou rodiče dětí na běžných základních školách. Tato skupina nevytváří aktivní tlak, jako například Asociace speciálních pedagogů, ale o to nebezpečnější vliv to je. Nejvýznamnější roli zde hrají vzdělanější, progresívnější lidé, kteří se snaží volit pro své dítě co nejlepší vzdělávací kariéru. Základním atributem této volby je i kvalita a pověst školy. Škola, která by se ve větší míře otevírala sociálně znevýhodněným dětem, by v brzké době byla stigmatizována jako nekvalitní škola. Vzhledem k tomu, že vzdělávací soustava v praxi není vůbec řízena a jen částečně k náznaku řízení dochází na úrovni zřizovatele ve větších městech, je fungování jednotlivých škol v rukou ředitelů. V menších městech, kde je výběr školy pro rodiče omezenější, se většinou ředitelé snaží bránit nárůstu podílu znevýhodněných žáků a roli odkladiště v takových případech hraje nejčastěji právě zvláštní škola. Ve velkých městech, kde je výběr škol podstatně širší, v průběhu času téměř vždy vznikne segregovaná základní škola, která je sice formálně běžnou školou, fakticky se ale jedná o školu zvláštní, navíc bez potřebné kvalifikace učitelů. Pokud by některý ředitel ZŠ měl záměr rozvíjet společné vzdělávání pro děti s různými potřebami, dříve nebo později to narazí na nevoli rodičů žáků a této nevoli zase budou naslouchat politici, kteří ovlivní rozhodování ředitele. Pokud by tak neučinili, pravděpodobně by v dalších volbách vyhrál někdo s politickým programem slibujícím nápravu v podobě segregovaného školství.

Závěr

Lidé, kteří prošli zvláštní školou, mají jen malou šanci nalézt plnohodnotné pracovní uplatnění. Jejich participace na občanské společnosti je spíše výjimečná a mnoho z nich se ocitá v trvalé závislosti na sociálním systému. Politická reprezentace se na jedné straně snaží hledat řešení pro ty, kteří již zvláštní školou prošli, a na straně druhé vymýšlí sofistikovaná opatření, aby systém zvláštních škol mohl být zachován. Jako hlavní legitimizační rituál proto slouží podmínka souhlasu rodičů se vzděláváním jejich dětí ve zvláštní škole. Pro absolventy zvláštních škol je podpora vzdělávání svých dětí na běžné škole velmi náročná, a i proto často rádi sami souhlasí s přeřazením dítěte na školu, kterou tak dobře znají a kde budou mít pokoj. Tím se uzavírá reprodukční cyklus, speciální pedagogové mají své království, běžní učitelé mají kam vyhnat dítě, se kterým si nevědí rady, a elita nemusí pohlédnout sociálnímu znevýhodnění do tváře.