O sociální politice a sociální práci lze přemýšlet různými způsoby a dojít k nestejným závěrům o rolích, vztazích, cílech, nástrojích, efektech a podobně. V denní praxi lidé často neuvažují nad tímto vztahem a nepojmenovávají si, co je co. Denně jej prožívají, a to s různými důsledky, kterým praxi sociálních pracovníků a pracovnic může tento vztah ovlivnit. V následujícím rozhovoru Rut Kolínská vypráví, jak vznikly svépomocné skupiny matek, jak se organizovaly a organizují, kam směřují a čím byla a jsou mateřská centra a činnosti matek na mateřské a rodičovské dovolené užitečné. Rozhovor ilustruje proměnlivost vztahu (sociální) politiky a (sociální) práce obsažené v činnostech svépomocných skupin mateřských center.
Co je tím hlavním cílem Vaší organizace, o co usilujete?
Je potřeba vysvětlit, že mateřská centra zde vznikla po revoluci jako úplně nový fenomén společnosti. Dostala jsem se k tomu čistě náhodou, a protože ta myšlenka přišla z Německa, tak jsem trochu kopírovala jejich model. Postupně jsem zde vybudovala síť mateřských center, aby mohla spolupracovat, vzájemně se inspirovat a zároveň prosazovat společné hodnoty. Zejména hodnoty týkající se rodiny, mateřské a otcovské role, tak jak to máme psáno v poslání. Síť fungovala prvních 12 let neformálně a od roku 2002 fungujeme jako formální organizace Síť mateřských center. Máme krajské koordinátorky, které řeší spolupráci center v rámci krajů a jednají s krajskými představiteli. My jako centrální organizace spolupracujeme naopak s centrálními úřady, pořádáme společná setkání a snažíme se prosazovat společné zájmy.
„Když za někoho mluvím, můžu za něj mluvit pouze, když mi k tomu dá mandát, jinak můžu mluvit jenom za sebe.“
Co Vás vedlo k přechodu na formální organizaci?
Úplně jednoduchá situace. V roce 1996 se na mě obrátilo mateřské centrum v Litomyšli s problémem a požádali mě pomoc s jeho řešením. Najednou jsem se ocitla na Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR (MPSV) a vyjednávala tuto situaci. V tu chvíli jsem si uvědomila, že vlastně vyjednávám za někoho, aniž by mě k tomu delegoval. Proto jsme v roce 1999 s kolegyněmi zahájily formální debatu o tom, že je potřeba vytvořit nějakou formální organizaci, abychom mandát k projednávání oficiálně měly. U části účastnic jsme narazily na nepochopení, proč je potřeba formalizovat, když to funguje i neformálně. Tato diskuze trvala pak ještě dva roky, než jsme vytvořily stanovy a založily oficiální Síť mateřských center. Ze 127 center v té první linii vstoupilo jen 69. Postupně se některá ta centra připojovala a dnes máme přibližně 289 členů. Síť mateřských center je nositelkou know-how, poskytujeme metodické vedení, poradenství a vzdělávání. Vedeme centra ke spolupráci a sdílení. Čím dál jsme od minulého režimu, tím víc chápeme, že formalizace není nějaká nutnost nebo povinnost nařízená ze shora od státu, ale naopak, že to chceme my sami, protože je to pro nás dobré.
 Rut Kolínská se narodila v roce 1953 v Havlíčkově Brodě v rodině evangelického faráře. V roce 1990 se díky spisovatelce Aleně Wagnerové seznámila s myšlenkou mateřských center v tehdejším západním Německu a v roce 1992 stála u zrodu prvního mateřského centra v Československu. Vytvořila české know-how mateřských center, jehož výsledkem je občanské sdružení Síť mateřských center, které dnes sdružuje více než 300 mateřských center po celé republice. Rut Kolínská je členkou Rady vlády pro rovné příležitosti a předsedkyní Výboru sladění rodinného, soukromého a pracovního života. V roce 2003 získala za svou sociální činnost mezinárodní ocenění Žena Evropy a v roce 2006 jí byl udělen titul Sociálně prospěšná podnikatelka roku. Byla zařazena mezi 25 TOP žen Česka 2015 veřejného sektoru. |
Jak se Vám podařilo přesvědčit koordinátorky, aby se staly členky Sítě MC?
Bylo to především tím, že viděly, že Síť MC pro své členy něco dělá, že vybojovává (například dotační program na ministerstvu, který jsme iniciovali). Viděly benefity, že když budou členem Sítě MC, budou dostávat komplexní podporu a navíc se budou moci účastnit krajských setkání a vyměňovat si zkušenosti apod. Skutečně se začíná vytrácet pocit toho, že my jsme tady ti vpředu a oni jsou pěšáci. Ano je fakt, že jsem asi víc vidět já, ale to je tak vždy, že je například nějaký předseda strany vidět více.
Může být motivací také to, že se ti lidé v jednotlivých městech a vesnicích, ve kterých fungují, necítí být na ty problémy sami?
Určitě. Některá centra stojí o podporu například při jednání s místní radnicí. Když vstoupí do Sítě MC, obdrží uvítací dopis, který mohou předat své radnici, aby i ti představitelé věděli, že mateřská centra dělají dobrou věc. Z počátku se mi stávalo, že mi volali odněkud z radnice a ptali se, zda mateřská centra opravdu existují (smích). Dnes je myšlenka MC probojovaná, a myslím, že se s ní skoro každý už někde setkal. Máme také různé kampaně zaměřené na spolupráci právě s radnicí. Je to jeden z důvodů, proč Síť MC existuje – členové vědí, že na to nejsou sami, a že Síť MC jim pomůže, když bude potřeba.
Konečně nastala doba, kdy jsou organizace a představitelé na všech úrovních otevřeni propojování, síťování a vzájemné spolupráci.
Jaké konkrétní problémy s těmi lokálními nebo i národními vládami jste například pomáhaly centrům řešit?
Co se týče lokální úrovně, tak většinou to bývá potřeba najít vhodné prostory za příznivou cenu. Tato problematika byla a stále je. Snažíme se také podporovat centra a obce, aby začaly spolupracovat například na realizaci dětských skupin. V rámci krajů upozorňujeme na činnost mateřských center, která jsou dobrou primární prevencí, a proto by byla vhodná jejich finanční podpora.
Nabádáme centra, aby s radnicí spolupracovala na vytváření podmínek pro život rodin ve smyslu mobility. Myšlenkou je, že když jsou podmínky prostoru tak měkké a příjemné, že to zvládají i děti (týká se to pohybu ve městě, volných prostranství, hřišť atp.), tak je prostředí v podstatě příznivé pro všechny. Dále také prosazujeme některé záležitosti týkající se rovných příležitostí žen a mužů coby matek a otců, aby byly vytvářeny podmínky pro slaďování pracovního a rodinného života. Rádi bychom, aby se u nás konečně prosadila otcovská dovolená.
V České republice pořád nejsou podmínky pro udržitelný rozvoj a život neziskových organizací.
Jelikož je momentálně de facto roční pauza mezi dotačními programovými obdobími, dostala se centra do finanční nejistoty. V Síti MC jsme ztratili zaměstnankyně, protože jsou to živitelky rodin a nemůžou čekat, až budou peníze. Podmínky pro neziskový sektor jsou obtížné obecně, ale myslím si, že konečně nastala doba, kdy jsou organizace a představitelé na všech úrovních otevřeni propojování, síťování a vzájemné spolupráci. A navíc se otevírá prostor pro větší propojení byznys sféry s neziskovým sektorem. Prosazujeme nejen to, co my si myslíme, že je dobře, ale snažíme se zjišťovat především z center, co je trápí a co by jim ulehčilo život.
V čem konkrétně jsou mateřská centra pro obyvatele užitečná?
Když bylo desáté výročí prvního mateřského centra, které tehdy sídlilo Na Poříčí, tak přišla nečekaně televize a ptala se jedné z návštěvnic: Proč chodíte do mateřského centra? A maminka odpověděla: Abych se doma nebláznila. A to je přesně ono. Rodičovská, zejména mateřská radost po příchodu miminka do rodiny brzy skončí. Manžel ráno odchází a přichází večer unavený z práce. Žena zůstává doma a zažívá své starosti, které potřebuje sdílet. Dítě není partnerem, se kterým je může řešit. No a tak první co udělá, když večer přijde manžel domů je, že na něj vysype celodenní starosti. V mateřském centru má naopak možnost popovídat si o nich s kolegyněmi, což ji uklidní. Sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená bolest je poloviční bolest. To je princip, na kterém fungují mateřská centra – jsou příkladem svépomocné skupiny. Někdy může být sdílení organizované a někdy je jen tak u kávy a čaje. Sdílení pomáhá to předcházet konfliktům, které by pak mohly vzniknout doma. Do center přichází různé typy žen a sdílení jejich zkušeností mnohdy napomáhá včas odhalit například vývojový problém u dítěte. Škála témat v oblasti zdravotní, sociální a psychologické, týkající se péče o dítě či rodinného života je nekonečná. Mnohdy včasná podpora a poradenství může zachránit manželství. Mateřské centrum je bezpečný prostor, protože zde vznikají kamarádské osobní vztahy. Člověk se snáze otevře nebo si změny v jeho chování všimnou ostatní a nabídnou pomoc. Tento širší kontext mnoho lidí mimo centra nevnímá.
I na děti působí společenství v centrech velmi příznivě. Učitelky mateřských škol si všímají, že děti, které prošly centrem, jsou více samostatné a nebojácné. Dnes mateřská centra zasahují do všech generací. Zapojují se babičky, které zde nacházejí uplatnění a baví je to. Staří lidé, kteří nemají svou rodinu blízko, si mohou osvojit vnoučátko. Mezigenerační provazby vznikají samovolně, zespodu a myslím si, že to je na centrech nejcennější. Nízkoprahové nastavení osvobozuje mateřská centra od zbytečné byrokracie a společenství v centru postavené na sousedské pospolitosti, napomáhá tomu, že mnohé problémy bývají odhaleny dřív. Zpočátku byly velké problémy mezi školkami a centry, jelikož školky braly centra jako konkurenci. Dnes už jsou centra přijímaná jako stupeň, který je ještě před školkou. Nechceme být konkurencí, chceme pomoci lidem dřív, než vypukne požár.
Z toho, co jste říkala, mi vyplývá, že ta užitečnost je hlavně pro členy těch center a napadá mě, jaký efekt to má pro okolí. Mohla byste to víc rozvést?
Pro mateřská centra máme pravidlo, že když vstupuje do Sítě MC, musí deklarovat, že je otevřeno všem. Ta otevřenost se deklaruje například tím, že pokud je pro někoho překážkou k návštěvě to, že nemá peníze na členský poplatek (ten se snažíme držet co nejníže), má možnost si pobyt třeba odpracovat. Tedy jde o to, aby měli možnost tam chodit, ale aby zároveň chápali, že věci nejsou zadarmo. Otevřenost je garantovaná – čím více centrum otevřenost deklaruje, tím větší je možnost, že tam lidé přijdou. Proto centra dělají hodně aktivit pro veřejnost, kde lidé vidí, kdo to dělá, jak to dělá a pro koho centrum je. A třeba je pak napadne přijít. V současnosti začíná také startovat i spolupráce s OSPOD, se sociálními odbory, lékaři, psychiatry.
Hospodaření je náročné, hodně lidí pracuje dobrovolnicky nebo za velmi malé peníze. Přesto jsou tito lidé schopni dělat různé sbírky nejen pro své aktivity, ale pro aktivity jiných organizací. Myslím, že je to tím, že když se mámy cítí být spokojené, chtějí pomáhat i druhým. Jsou „solí země“ a to mne velmi těší.
Co se pak děje s členkami a členy, když jim děti odrostou?
Jak už jsem zmiňovala, dnes jsou centra často mezigenerační. Skupina zakladatelek spolu začne kamarádit, mají společné starosti nejdřív s malými dětmi, a pak s dětmi i ve školním věku atd. Dnes už se staly mnohé matky-zakladatelky, které začínaly v 90. letech, babičkami. A mnohde se daří vytvářet společenství, jak já říkám od početí k smrti (smích). Kdybychom tušili, že během dvaceti pěti let mateřská centra přerostou v komunitní centra pro všechny generace, pak bychom rovnou volili název komunitní centra.
Čas od času padly návrhy, že by se centra měla standardizovat. Nicméně diktovat shora standardy nemá cenu, protože by se vytratila podstata „sousedské svépomoci“. Lidé se scházejí proto, že chtějí být spolu a dělá jim to dobře. Navíc je důležité reflektovat místní podmínky a potřeby lidí. V Praze je například široká nabídka aktivit pro rodiče s dětmi, proto mají jiná očekávání od centra, než například v Dubu u Prachatic s pěti sty obyvatel, kde jsou tamní rodiny lačné po čemkoliv, co jim centrum může naplnit.
Aktivity rostou zespoda nahoru a odpovídají na lokální problémy lidí, kteří v těch místech žijí. Vnímáte Vy (za Síť mateřských center), že tyto problematické tlaky, které na rodiny působí nastavenou politikou, je třeba zmírňovat nebo usilovat o jejich změnu?
Podle mě je dobrý trend současné rodinné politiky vytvářet podmínky, aby si mohl každý zvolit svou cestu. Pokud se prosadí otcovská dovolená, nemusí ji každý využít, ale ti, co chtějí, budou mít tu možnost. Prosazením zákona o dětských skupinách se zase rozšířily možnosti o nový model péče vedle mateřských škol. Velkým tématem jsou nástroje slaďování rodinného a pracovního života. Současný trend je, aby zaměstnavatelé vnímali zaměstnance s celou rodinou a byli si vědomi, jaké mají možnosti. Politická rozhodnutí by měla vést k tomu, jak motivovat firmy, aby se jim vyplatilo přizpůsobovat podmínky nejen vysoce kvalifikovaným jedincům, ale také lidem pracujícím v dělnických profesích. Hodně se zabýváme zaměstnavatelským systémem, jelikož v rámci evropských projektů je například návrat žen do pracovního procesu po mateřské dovolené naším ústředním tématem.
Přiznám se, že někdy pociťuji určitou marnost, ale pak si řeknu, že stojí za to být trpělivý.
Čím může Síť mateřských center přispět ke změně politik – aby byly přijatelnější a lépe řešily dané problémy?
Především prosazováním společných zájmů. Jsme v kontaktu s ministerstvy, kterým podáváme návrhy, aby je mohla dále rozvíjet. Co s těmi návrhy pak udělá odpovídající politik je věc jiná. Je potřeba věci projednávat – lobbovací nástroje typu demonstrace jsou až nejzazší řešení. Na můj vkus jde ale všechno příliš pomalu. Přiznám se, že někdy pociťuji určitou marnost, ale pak si řeknu, že stojí za to být trpělivý. Je důležité vývoj sledovat, a když je nějaký špatný návrh, tak se ho pokusit zvrátit nebo vylepšit. Jsem členkou Rady vlády pro rovnost žen a mužů, ta by mě měla být spojníkem mezi občanem a vládou a měla by fungovat také jako poradní orgán. Zatím je to naopak, my předkládáme doporučení (jelikož nic jiného nemůžeme), ale očekávala bych, že se nás i vláda sama bude ptát na radu. Myslím si, že neziskový sektor a občanská společnost obecně jsou hodně napřed a některá legislativní ukotvení zde chybí. Na druhou stranu, když vidím, že to funguje i takto, tak proč tomu dělat omezený rámec nebo škatulku.
Ve Vašem pojetí je hlavním nástrojem prosazování změn vyjednávání s konkrétními lidmi, ale v momentě, kdy vám odejde Váš klíčový člověk pro vyjednávání a vymění se na úřadě, není to pak pro Vás problém?
Ano, to může být problém. Může tam přijít člověk, který smýšlí úplně jinak než ten předchozí. Také zákonné normy si různí lidé interpretují odlišně, a pak nastává diskuse, kdo má vlastně pravdu. Je složité najít u některých lidí pochopení, a když se to podaří a ten člověk tam pak není, tak můžete začít znovu.
Nechceme deklarovat, že my jsme instituce sociální práce, ale že se to tam odehrává přirozeně.
Na svém webu uvádíte, že usilujete o rozvoj sociální práce. Co si pod tím můžeme představit?
Princip svépomocných skupin, kterými centra jsou, je v podstatě v sousedské svépomoci. Chceme, aby návštěvníci mateřských center pochopili, že je to také metoda sociální práce, i když se tak nedeklarujeme. Chceme, aby centrum bylo vnímáno jako společenství, které si vzájemně pomáhá. Rádi bychom, aby naši spolupráci více přijímaly OSPOD, sociální odbory, psychiatři a psychologové. Nechceme deklarovat, že my jsme instituce sociální práce, avšak zcela přirozeně používáme metody svépomocné skupiny.
Je něco co byste poradila našim čtenářům z hlediska budování systému – jak v dnešní době obstát?
Myslím, že vztahy by se měly odehrávat na partnerské úrovni. Představuju si dobrého sociálního pracovníka podobně jako faráře, když se vrátím ke svému dětství (smích). Aby byl vlastně průvodcem člověka, ale zároveň umožnil, aby si lidé našli svou cestu sami. Je třeba odbourávat bariéru mezi pomáhajícím a klientem. Brát to tak, že jsme na stejné lodi a dát klientům prostor a oporu. Aby věděli, že to, že se potýkají s problémem, je nezasouvá do nějaké podřadné kategorie. Myslím si, že lidé mnohdy přicházejí k sociálním pracovníkům až pozdě právě proto, že nechtějí být stigmatizováni. Mohou mít vůči sociálním pracovníkům nebo pracovníkům na úřadě určitou předpojatost, a pak je ztížené i samotné jednání. Myslím si, že když člověk získá důvěru, že se může na pomáhajícího spolehnout a opřít se o něj, pak se bariéry a případná předpojatost vůči sociálním pracovníkům podaří odbourat.
Když sociální pracovníci vidí, že něco není v pořádku, tak by měli jednat a snažit se to řešit, posouvat dál.
Někteří sociální pracovníci říkají, že jsou k určitému chování tlačeni systémem. Myslíte si, že má smysl, aby se sociální pracovník zajímal také o to, jak by mohl systém změnit?
Když pracuji v systému a mám pocit, že nefunguje, tak se buď rozhodnu, že už tam pracovat nebudu, anebo se pokusím s tím něco udělat. Dneska to jde. Myslím, že nápady, jak systémy zlepšovat, by měly vznikat zespodu. Je potřeba vtahovat lidi z ministerstev do reality a ukázat jim, co je na tom špatně. Když sociální pracovníci vidí, že něco není v pořádku, tak by měli jednat a snažit se to řešit, posouvat dál. Zkušenost se velmi špatně přenáší na jiné lidi, a kdo danou situaci nezažil a neviděl, tak si to neumí představit. Tyhle dvě cesty jsou nesmírně důležité pro dosažení změny či nápravy. Úředníci jsou odborníci, ale jakmile se odtrhnou od reality, tak jejich pohled může být zkreslený. Nemůžeme čekat, že změna systému půjde sama pouze shora.
Tereza Vlčková, Roman Baláž
