Romodrom, o. p. s., byl založen v roce 2001 a v současnosti působí v 7 krajích České republiky. Jsme poskytovateli registrovaných sociálních služeb a vzdělávacích programů pro předškolní děti. Naší cílovou skupinou jsou lidé sociálně vyloučení či sociálním vyloučením ohrožení, a to bez ohledu na jejich etnický původ. Mezi čtyři nejčastější zakázky, se kterými uživatelé vyhledávají naše služby, patří i řešení problémů spojených s bydlením. Mnoho z uživatelů našich sociálních služeb bydlí v „dočasných“ typech bydlení, jako jsou například ubytovny, či v nevyhovujících prostorách (nelze je přiměřeně vytopit, některé nedisponují tekoucí vodou nebo jsou plné plísní, nachází se ve vyloučených lokalitách se špatnou občanskou vybaveností a dostupností atd.).

Při řešení tématu bydlení vycházíme z myšlenky, že zajištění standardního bydlení a jeho přestěhování s následnou realizací sociálního doprovodu po přestěhování vede k upevnění kompetencí k bydlení, a tím k udržení standardního bydlení. Stabilizace v jedné významné životní oblasti (bydlení) umožní uživateli stabilizovat ostatní roviny života, jako je řešení předlužení, zvládání každodenního života, pravidelná školní docházka dětí, realizace na trhu práce (tedy vznik ekonomicky aktivních jedinců). Při hledání bydlení pro naši cílovou skupinu se přednostně zaměřujeme na soukromé majitele bydlení, kteří dle statistik Census z roku 2011 tvoří nejvýznamnější skupinu majitelů bytového fondu (vlastní cca 70 % bytů v ČR, oproti obcím, které v roce 2011 vlastnily pouze 8 % bytů).

Klíčové kroky celé spolupráce se odehrávají ve třech liniích, a to v linii majitelů bydlení, linii uživatele služby a linii poskytovatele sociální služby. K majitelům bydlení i uživatelům je přistupováno jako k rovnocenným partnerům. Majitelům bydlení nabízíme doprovodnou práci s uživatelem služby (= nájemcem) s cílem směrem k majiteli minimalizovat rizika, uživatelům nabízíme doprovod a podporu při celkové stabilizaci jejich situace. Uživatelé jsou do spolupráce od počátku aktivně zapojeni – ve spolupráci s pracovníkem vyhledávají vhodné pronajímatele bytů, účastní se komunikace s majiteli, prohlídek bytů, participují na vyjednávání podmínek podnájmu/nájmu aj.

V rámci spolupráce se pracovnice společně s klienty soustřeďují na zvyšování kompetencí uživatele a jeho rodiny v těch oblastech života, které soukromí majitelé bydlení v průběhu zjišťování jejich potřeb označili za klíčové. Pro majitele bytů je nejdůležitější, aby dostali za bydlení včas a pravidelně zaplaceno, aby nájemce byt „nevybydloval“ a udržoval ho v přiměřeném hygienickém stavu a neměl konflikty s okolím (sousedy).

Spolupráce v řešení bytové otázky probíhá v několika na sebe navazujících fázích, které zahrnují:

• navázání spolupráce s uživatelem, tedy vyhledávání uživatelů, kteří chtějí změnit své bydlení a ke změně jsou motivováni
• vytipování vhodného uživatele a jeho „prověření“ – tato fáze zahrnuje práci s rodinným rozpočtem, analýzu příjmů a výdajů, zjišťování dluhů uživatele, nastavení splátkového kalendáře, řešení exekucí, motivaci k šetření na poplatky spojené s přestěhováním, kontrolu stavu stávající domácnosti a jejího udržování, prověření vztahů se sousedy a okolím, ověřování uživatelovy spolupráce a motivace v praxi
• vyhledání vhodného bydlení – zjišťování uživatelových představ ohledně bytu z hlediska lokality, velikosti, nájemného, mapování volných bytů v lokalitách, kontaktování majitelů bytů
• navázání spolupráce s majitelem bytu – kontaktování majitele, sjednání osobní schůzky, prohlídka bytu. Informování majitelů bytů o programu bydlení, o uživatelích, zjišťování podmínek pronájmu, udržování pravidelného kontaktu s majitelem bytu, zprostředkování setkání majitele s uživateli, dohoda podmínek pronájmu, kontrola nájemní smlouvy právním poradcem aj.
• fáze přestěhování uživatele a následná realizace sociálního doprovodu zahrnuje asistenci u přestěhování, provedení odečtu stavu měřičů energií, vypsání předávacích protokolů, fotodokumentaci bytu, seznámení uživatele s domovním řádem, navedení sociálních dávek (doplatek na bydlení, ev. příspěvek na bydlení) přímo na účet majitele (pouze se souhlasem klienta), doprovod uživatele na nezbytné instituce – bytové družstvo, poskytovatel energie, pomoc při vyřízení sociálních dávek, pravidelné návštěvy uživatele v bytě – kontrola realizovaných plateb (nájemné, zálohy na energie), kontrola stavu bytu, počtu osob v domácnosti, vztahů s okolím, spotřeby energií, udržování pravidelného kontaktu s majitelem bytu minimálně 1x za měsíc nebo dle domluvy, řešení návazných problémů, např. hledání zaměstnání, zajištění rekvalifikace, řešení dluhů, opětovná spolupráce na rodinném rozpočtu

Je potřeba říci, že tento model není žádnou novinkou – funguje například v Belgii, USA, kde je součástí státní politiky řešení sociálního bydlení a uživatel je po určitou dobu finančně podporován[1]. V našich podmínkách jsme tento model pilotovali v průběhu necelých dvou let díky realizaci dvou projektů, a to projektu „Z ghetta na dobrou adresu[2]“ a „Příležitost pro osoby vyloučené z bydlení[3]“. V průběhu realizace se ukázalo, jedním z nejvýznamnějších faktorů, které ovlivňují přístup sociálně vyloučených osob a sociálním vyloučením ohrožených je kombinace nízkých příjmů s vysokými náklady na vstup do bytu. Tyto náklady se zpravidla pohybují v rozmezí 25–35 tisíc Kč (zahrnují nájem, 3měsíční kauci, administrativní poplatky, poplatky realitní kanceláři aj). Jako vhodná strategie řešení se jeví aktivní zvyšování příjmů (zaměstnání), vyjednávání s majiteli bytů o snížení kauce (případně její rozložení do splátek), eventuálně využití externích financí (dávka hmotné nouze, různé nadační fondy aj). Dalším významným faktorem je zaměstnání, a to v několika ohledech. Jednak aktivní příjem umožňuje uživatelů šetřit peníze na náklady spojené se vstupem do bydlení, a také v očích majitelů bydlení se zaměstnaný uživatel jeví jako „důvěryhodnější“. Dalším faktorem je poměrně dlouhá doba od definování zakázky po přestěhování. Ta se pohybuje v průměru okolo 6 měsíců a je ovlivněna jednak časem potřebným k našetření nezbytných financí k pokrytí nákladů na vstup do bytu a jednak časem, kdy se podaří najít vhodného majitele. Z tohoto vyplynulo, že tento model není vhodný pro ty, kteří se nacházejí v akutní bytové nouzi a potřebují svou situaci vyřešit v krátkém časovém horizontu. Jedná se zejména o situace, kdy hrozí odebrání dětí, rozpad rodiny či ztráta bydlení (např. z důvodu ukončení nájemní smlouvy).

Jak již bylo zmíněno, ochota majitelů bytů pronajmout či nepronajmout byt cílové skupině je ovlivněna obavami z nezaplacení nájmu, devastace bytu, konfliktů s okolím. Zde by tento model mohl sloužit jako jedna z možností redukce těchto obav. Další možnou redukci obav představuje vytvoření garančního fondu. Jak uvedli sami majitelé, byli by ochotnější pronajmout byt cílové skupině, pokud budou mít jistotu finanční garance, že jim bude uhrazena případná škoda.