Mezi notoricky opakované principy sociální práce patří, že v rámci nepříznivé sociální situace klienta bychom měli hledat zdroje podpory primárně v nejbližším sociálním prostředí klienta. Tím je zpravidla myšlena rodina. Tento princip práce označujeme jako princip subsidiarity. Teta Kateřina ze Saturnina by ho trefně vysvětlila jako „košile bližší než kabát“. V praxi tento princip znamená, že předpokládáme, že každý je povinen nejdříve pomoci sám sobě, nemá-li tuto možnost, měla by mu pomoci rodina či jiné blízké společenství (Krebs, 1997), a teprve poté, když i ty selžou, následuje hledání pomoci od vzdálenějších mezo- a makrosystémů.
Pokud dojde k situaci, že je některý člen rodiny ohrožen nedostatkem prostředků na jídlo, logicky by mělo dojít ze strany sociální práce k posouzení finanční situace celé rodiny a vyhodnocení, zda lze situaci saturovat ze zdrojů rodiny samotné. Pokud se ukáže, že příjmy rodiny jsou v dostatečné výši, zdá se logické využít princip subsidiarity a zaměřit se na aktivizaci zdrojů uvnitř rodiny.
Jenomže jsou situace, kdy se princip subsidiarity může stávat překážkou pomoci. Jinak řečeno v určitých situacích může být „kabát bližší než košile“. Jedná se o situace, kdy v rodině dochází k partnerskému násilí v jeho ekonomické formě.
Situace se může odehrávat následovně.
Mimo rámec domluvených schůzek ve tři hodiny odpoledne mě prozvoní klientka, což je výzva k tomu, abych se jí ozvala. Jak většina z nás ví (možná s výjimkou některých pracovnic z dávek hmotné nouze na Úřadu práce, které nutí klienty, aby se telefonicky objednávali na schůzky), klienti zpravidla nemají kredit. Když tak učiním, s pláčem mi sděluje, že nemá co dát dětem k jídlu, protože jí ještě nedošly dávky. Z předchozí spolupráce vím, že žije s partnerem, který vydělává okolo šestnácti tisíc korun čistého měsíčně (jinou podpůrnou síť nemá). Zároveň také vím, že veškeré náklady na bydlení, služby a jídlo hradí sama ze sociálních dávek. Partner občas nahodile přispěje nákupem jídla. V minulosti jsme dělbu těchto nákladů mezi partnery několikrát diskutovaly (partner odmítá spolupracovat a já nedisponuji nástroji, kterými bych ho k tomu dovedla, kromě přesvědčování), ale bez dlouhodobějšího efektu. V rámci telefonátu ověřím, jak je situace akutní, a zjistím, že dnešní večeře je ještě zajištěna zbytkem suché rýže. Zároveň cítím povinnost si ověřit, zda by nemohl potraviny zajistit partner, na což mi klientka odpoví o poznání smutnějším hlasem záporně. Jenže já vím o těch šestnácti tisících...
Některé otázky příliš neřeším – například věrohodnost klientky. Jedná se o ženu, která pomoci potravinové banky využila pouze jednou, a to před dlouhým časem, takže ji nevnímám jako osobu, která by chtěla systém zneužívat. Mám i aktuální informace o finanční situaci celé rodiny a o jejím finančním fungování. Vím, že klientka využívá všechny dávky, na které má nárok, a je kompetentní z hlediska hospodaření s financemi. Na druhou stranu nemám informace o aktuální vztahové situaci v rodině (ta byla v minulosti značně kolísavá) či o případném konfliktu, ke kterému mohlo dojít. Nepodařilo se mi také zjistit, zda jsou mezi partnery přítomny jiné formy násilí kromě ekonomického a psychického (klientka je popírá, ale v tomto bodě si nejsem jistá její autentičností). Podstatné také je, že vnímám jako sociálně správné, aby partner na jídlo přispěl.
Z celé situace vyvstává zásadní dilema, zda akutně řešit potravinovou nouzi s využitím partnera, nebo se zajištěním potravinové banky (a možná jsou i nějaká další řešení). V prvním případě by to znamenalo motivovat klientku, aby partnera požádala o pomoc, a potravinovou pomoc zajišťovat, teprve pokud neuspěje, ve druhém případě ihned primárně kontaktovat potravinovou banku. Každá z variant řešení dilematu má svá rizika. Automatické zprostředkování pomoci potravinové banky je de facto zneužitím této pomoci, protože rodina v souhrnu disponuje relativně vysokým příjmem. Ale snaha zapojit do situace potravinové nouze partnera přináší ještě více otázek spojených s riziky. Teorie říká, že je třeba zjistit fakta o situaci, ale pokud klientka nechce o problémech ve vztahu mezi ní a partnerem hovořit, je etické ji k tomu nutit? Lze se v takové situaci spokojit jen s jednoduchým „nemohl“ a „nechci o tom teď mluvit“? Je v dané situaci vhodné jí opakovat, že by se partner měl podílet na nákladech domácnosti, když jsme o tom hovořily již několikrát? A hlavně – je etické motivovat (v dané situaci krize je toto slovo eufemismem) klientku k tomu, aby žádala partnera o finanční pomoc za situace, kterou lze evidentně označit jako ekonomické násilí v rodině?
Ekonomické násilí je jednou z podob, kterou se může projevovat domácí násilí. Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí (tzv. Istanbulská úmluva, kterou Česká republika jako předposlední stát EU sice s pětiletým zpožděním podepsala, ale stále neratifikovala) definuje domácí násilí jako součást širšího násilí vůči ženám, které je chápáno jako porušování lidských práv a forma diskriminace žen a rozumí se jím veškeré činy genderového násilí, jež vyústí anebo mohou vyústit ve fyzickou, sexuální, psychickou či ekonomickou újmu či strádání žen, včetně hrozeb takovýmito činy, donucování nebo svévolného omezování svobody, ať k nim dochází na veřejnosti nebo v soukromí (Úmluva, 2011). Samotné domácí násilí je vymezeno jako „veškeré akty fyzického, sexuálního, psychického či ekonomického násilí, k němuž dochází v rodině nebo v domácnosti anebo mezi bývalými či stávajícími manžely či partnery, bez ohledu na to, zda pachatel sdílí nebo sdílel společnou domácnost s obětí“ (Úmluva, 2011). Někdy se hovoří specifičtěji o partnerském násilí (např. Voňková, Spoustová, 2008), které zužuje domácí násilí pouze mezi partnery, ale nespecifikuje, zda je násilnou osobou žena či muž. Z hlediska uvedené úvahy a kazuistiky je nejvhodnějším označením partnerské násilí na ženách.
Specificky se jedná o ekonomické partnerské násilí na ženě. To může mít celou řadu podob od neposkytování peněz na provoz domácnosti po absolutní kontrolu nad příjmy druhé osoby. Principiálně jde o dosažení a udržení moci a kontroly nad druhou osobou (např. Martinková, Macháčková, 2001; Voňková, Spoustová, 2008), takže zpravidla patří mezi jeho důsledky sociální izolace, sebeobviňování, hluboký stud a především závislost ženy na násilném partnerovi. A právě aspekt moci obsažený ve vztahu závislosti se stává klíčový v úvaze, zda vést klientku, aby požádala partnera o pomoc. Volba tohoto řešení by totiž vedla k riziku, že sociální práce bude sloužit jako iniciátor zvyšování závislosti oběti na násilníkovi, tedy že se stane sama aktérem násilí na této ženě. Jedna věc je v dlouhodobé perspektivě klientku zplnomocňovat, aby dokázala nastavit jinak financování domácnosti, druhá akutně ji nutit, aby ho požádala o pomoc. Svým způsobem lze neochotu požádat partnera o pomoc interpretovat jako vzpouru proti násilí a snahu udržet si nezávislost. Nemusí se tedy jednat o nekompetenci, ale naopak o silnou stránku dané ženy. Domnívám se, že to je velmi důležitá perspektiva při práci se ženami ohroženými ekonomickým domácím násilím.
Výše popisovaná situace klientky evidentně odpovídá definici ekonomického domácího násilí mezi partnery. Partner neposkytuje ženě prostředky na domácnost a její provoz, ale čerpá z ní všechny benefity (bydlení, energie, služby, jídlo, vaření, atd.). Tuto absurdní situaci, kdy se žena v násilném vztahu může stávat v podstatě živitelkou rodiny, popsala ve velmi inspirativním článku s názvem „Domácí násilí – výpovědi žen žijících v azylovém domě“ Jaroslava Marhánková (2006). Ta zjistila, že partnerské násilí na ženách se začalo ve vztazích objevovat až v situaci, kdy k němu muži cítili určitou oprávněnost. Nejčastěji uváděným důvodem, kterým partner své chování ospravedlňoval, byla věta „já tě živím“, což považovali za ospravedlnění jejich rozhodovacích pravomocí včetně financí. Oprávněnost k násilí tedy vyplývala z jejich předpokládané ekonomické role „živitelů“ rodin. Jenže reálně se někteří z těchto mužů na financování domácnosti nepodíleli a její chod finančně táhly ženy z dávek. Marhánková (2006) z této zjištěné disproporce mezi pociťovanou ekonomickou závislostí a skutečným podílem partnera na financování domácnosti vyvozuje, že spíše než na svůj konkrétní ekonomický přínos se partneři v násilném vztahu odvolávali na svou genderovou roli, jejímž důležitým atributem byla právě „funkce živitele“. Toto pojetí muže coby „živitele“ přijímaly i ženy a ekonomickou závislost na partnerovi paradoxně uváděly jako jeden z hlavních důvodů setrvání ve společné domácnosti.
Právě genderový aspekt partnerského násilí, zejména konstrukce rolí žen a mužů v rodinách a související očekávání s nimi spojená, by měly být také zvažovány při řešení výše pojmenovaného dilematu. Myslím, že sociální práce není v tomto ohledu příliš genderově senzitivní a s vnitřní chudobou žen v rodinách pracovat neumí. Spíše řeší její následky pro děti, a to v extrémních případech skrze obviňování žen, že nejsou schopny zajistit dětem jídlo. Jindy může být ekonomické násilí v rodinách reflektováno, ale předpoklad, že žena je odpovědná za řešení situace, může zůstávat. Tyto genderové konstrukce popsal v britském kontextu například Scourfield (2001), který si všiml, že ženy, které byly oběťmi domácího násilí, byly sociálními pracovníky obviňovány, že si vybraly špatné muže. Pokud byly v rodině děti, byla ženská odpovědnost za ochranu dětí prezentována jako jasná volba: buď muž, nebo děti. Tento pohled ukazuje hluboké neporozumění problému partnerského domácího násilí a jeho mocenských aspektů.
Na základě předchozí reflexe se snadněji hledají odpovědi na výše položené otázky. Pokud klientka nechce o problémech ve vztahu mezi ní a partnerem hovořit, je etické ji k tomu nutit? Lze se v takové situaci spokojit jen s jednoduchým „nemohl“ a „nechci o tom teď mluvit“? Téma domácího násilí je pro každou oběť velmi intimní, spojené se studem, někdy vinou, a z toho důvodu je třeba respektovat její momentální připravenost o této situaci mluvit. Proto se domnívám, že v dané situaci není etické tlačit klientku do popisu vztahových problémů. Takový rozhovor by možná více vyjasnil, proč nelze při řešení nouze počítat s partnerem, ale zároveň by u nepřipravené klientky mohl vést k neetickému nátlaku, kdy se sociální pracovnice sama stává součástí systému násilí na ženách. Proto se jeví menším rizikem rezignovat v rámci procesu posuzování životní situace na poznání faktů souvisejících s aktuálními partnerskými problémy a respektovat potřebu klientky (zatím) mlčet.
Je v dané situaci vhodné opakovat klientce, že by se partner měl podílet na nákladech domácnosti, když jsme o tom hovořily již několikrát? Pravděpodobně nemusí být od věci velmi citlivě zopakovat, že je správné, aby se partneři podíleli na finančním chodu domácnosti společně. Lze také citlivě připomenout, že je to ona, kdo je živitelkou rodiny, a ocenit ji za to. Jednak jde o rozšíření perspektivy v rámci krizové intervence, kdy cítí pocit selhání a viny, a jednak je to součástí procesu zkompetentňování klientky v normativní oblasti (zopakování, co je „správné“).
Jak se tedy rozhodnout u daného dilematu? Řešit akutní potravinovou nouzi s využitím partnera, nebo se zajištěním potravinové banky? Bylo by etické motivovat klientku k tomu, aby žádala partnera o finanční pomoc za situace, kterou lze evidentně označit jako ekonomické násilí v rodině? Vzhledem k tomu, že cílem (nejen) ekonomického násilí mezi partnery je získat větší moc a kontrolu nad druhým člověkem, docílilo by řešení postavené na pomoci partnera přesně toho, čeho chce dosáhnout – jeho větší moci. Naopak by taková aktivita ze strany klientky oslabila její pozici v rodině a posílila její pocit závislosti. Oslabit již tak křehkou pozici klientky v rodině je v dané situaci rozhodování větší škodou než riziko, že dojde ke zneužití pomoci z potravinové banky. Uplatnit princip subsidiarity by v popisované situaci nemuselo být uvážlivým rozhodnutím. Teta Kateřina se mýlí. V případech ekonomického násilí mezi partnery může být kabát bližší než košile.
Radka Janebová
Seznam použitých zdrojů
KREBS, V., a kol. 1997. Sociální politika. Praha: CODEX Bohemia.
MARHÁNKOVÁ, J. 2006. Domácí násilí – výpovědi žen žijících v azylovém domě. Gender, rovné příležitosti, výzkum, 7(2), 46–51.
MARTINKOVÁ, M., MACHÁČKOVÁ, R. 2001. Vybrané kriminologické a právní aspekty domácího násilí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci.
RADA EVROPY. 2011. Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. [online]. Istanbul: Rada Evropy. [3. 10. 2016]. Dostupné z: https://rm.coe.int/CoERMPublicCommonSearchServices/DisplayDCTMContent?documentId=0900001680462471
SCOURFIELD, J. B. 2001. Constructing women in child protection work. Child and Family Social Work, 2001, 6(1), 77–78.
VOŇKOVÁ, J., SPOUSTOVÁ, I. 2008. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: ProFem.
