Pam Firth[1] se původně kvalifikovala jako sociální pracovnice a následně se vzdělávala v poradenství a rodinné a skupinové práci. Její raná kariéra byla v dětské a dospělé psychiatrii, kde zastávala několik vyšších funkcí. Pam Firth je členkou Asociace sociálních pracovníků paliativní péče ve Velké Británii a bývalou přednášející v oblasti sociální práce. Byla nadšenou členkou představenstva Evropské asociace paliativní péče a přednášela po celém světě. Má zájem o podporu sociálních pracovníků v oblasti paliativní péče v Evropě a zdůrazňuje potřebu kvalitního vzdělávání a výzkumu v oblasti psychosociální péče.

Jak dlouho se věnujete sociální práci?

Jako sociální pracovnice jsem se kvalifikovala před padesáti lety. Od té doby jsem ale absolvovala mnoho a mnoho dalšího vzdělávání ve Velké Británii.

Věnujete se stále jedné oblasti, nebo vaše zaměření v rámci sociální práce měníte?

Původně jsem pracovala jako psychiatrická sociální pracovnice a sociální práci jsem mnoho let vykonávala v oblasti dětské a rodinné psychiatrie. Na Tavistock Clinic jsem absolvovala výcvik, abych mohla dále pokračovat ve své práci. Během této doby jsem pracovala na ambulancích a ve dvou terapeutických komunitách pro problematické děti, kde jsme používali psycho-dynamický způsob práce. Poté jsem se začala zajímat, jak rodiny zvládají ztrátu blízkého člověka, což vedlo k tomu, že jsem začala pracovat v hospici.

Proč jste si vybrala sociální práci a paliativní péči?

Protože cítím, že v době krize mohu významně ovlivnit život jednotlivců a rodin. Když jsem vstoupila do týmu hospice, byla jsem velmi ráda, že mohu rozvíjet služby pro pozůstalé děti. Sociální práce v oblasti paliativní péče mi dává příležitost využít své dovednosti z rodinné terapie a individuálních poradenských dovedností.

„Sociální pracovníci demonstrovali proti vynuceným úsporným opatřením.“

Jakou má podle vás sociální práce roli ve společnosti?

Mám pocit, že úloha sociální práce byla ve Velké Británii podlomena. Osobně jsem odhodlána podporovat sociální spravedlnost a dodržování lidských práv včetně dodržování práv dětí. Jde mi o to, aby proklamovaná spravedlnost nebyla diskriminační a diskriminující. To lze ode mne, jako od sociální pracovnice, čekat. Hodně svého času strávím obhajováním lidí a pomáháním dalším odborníkům porozumět tomu, co se skutečně mezi lidmi děje.

Sociální pracovníci znají a chápou sociální sítě a myslím, že bychom měli dělat více s lokálními společenstvími. Myslím, že bylo velkou chybou přinést do sociální práce plánování péče, protože poté se sociální pracovníci stali předmětem syndromu tikajících boxů: opravdové naslouchání lidem s problémy je omezeno časem a požadavky zaměstnávajících organizací a donátorů.

Myslím, že sociální pracovníci ve Velké Británii jsou zděšeni přístupem vlády k chudým a zdravotně postiženým. Různá zvýhodnění byla snížena a rozpočet na sociální péči byl dramaticky seškrtán. Sociální pracovnice a pracovníci dokonce demonstrovali proti vynuceným úsporným opatřením…

Když se podíváte zpět na vaši profesní kariéru, na co nejraději vzpomínáte?

Je toho tolik, na co ráda vzpomínám! Na práci v terapeutické komunitě s názvem The Mulberry Bush School. Tolik jsem se tam naučila. Nebo školení na Tavistock Clinic a výuku na univerzitě v Middlesexu… Rovněž jsem se ráda stala členkou správní rady Evropské asociace paliativní péče. Po osm let jsem se setkávala s pracovníky v paliativní péči ze všech koutů světa. To vedlo k mé funkci v EU, k mým aktivitám na poli rozvoje sociální práce a paliativní péče v Republice Srbsko.

Jsou ve vašem profesním životě věci, které byste dnes udělal jinak?

Ano, přála bych si, abych měla více času na výzkum v sociální práci. Člověk ale nemůže zvládnout vše…

„Sociální práce i psychoterapie mohou velmi dobře spolupracovat.“

Jaký je podle vás vztah sociální práce a psychoterapie?

V současné době vyučuji psychodynamické poradenství a věřím v modalitu sociální práce a psychoterapie. Často jsem ohromena velmi úzkým zaměřením studentů, a tak se snažím učit své studenty o rodinách, o socioekonomických dopadech na životy lidí, o kultuře a o odlišnostech. Domnívám se, že sociální práce i psychoterapie mohou velmi dobře spolupracovat. Spolupráce je ale možná jedině tehdy, když mezi partnery existuje vzájemná úcta a důvěra. Bohužel, britský tisk vede často kampaně proti sociální práci (obvykle po vraždě dítěte), a sociální práce pak není vnímána jako úctyhodný a důvěryhodný partner.

Můžete uvést nějaký příklad, který by ilustroval pochybnosti o důvěryhodnosti sociální práce?

Nedávno jsem poslouchala kolegyni, sociální pracovnici v oblasti paliativní péče, která mluvila o problémech, jimž čelila při propouštění pacienta z nemocnice do domu jeho dcery. Sociální pracovnice viděla dceru pacienta a začala mít pochybnosti o zajištění péče o pacienta. Jelikož sociální pracovnice byla špatně školená a nezkušená, tak odmítla s dcerou pacienta diskutovat dokonce obecně o tom, co by se mohlo v případě jejího otce dále dít. Takový postoj k řešení problému nepomůže nikomu a současně nedělá dobrou pověst sociální práci.

Existuje nějaký rozdíl mezi sociální prací ve Velké Británii a v České republice?

I přesto, že jsem na konferenci „Podzimní škola sociální práce“ vyslechla řadu zajímavostí z české sociální práce, nejsem si jistá, zda mohu skutečně odpovědět. Všimla jsem si, že ve Velké Británii i v České republice máme podobné hodnoty a etiku sociální práce. Zhlédla jsem zde prezentace o profesionalizaci české sociální práce a domnívám se, že registrace sociálních pracovníků je opravdu důležitá. Také si myslím, že školení a výcvik v sociální práci potřebuje standardizaci.

Při diskusích o vzdělávání v sociální práci v ČR jsem nabyla pocit, že ve Velké Británii mnohem více zapojujeme klienty sociální práce do vzdělávacích kurzů, do jejich přípravy i výuky.

Roman Baláž