Na závěr roku 2019 předložilo Ministerstvo sociálních věcí ČR (MPSV) pod vedením Jany Maláčové do připomínkového řízení návrh zákona o Přídavku na bydlení. Tento zákon vychází z již dříve představených 15 opatření pro boj proti obchodníkům s chudobou[1]. Návrhy opatření vznikly během velmi krátkého jednání předsedy vlády, dotčených ministerstev a obcí ze severu Čech a ihned po vzniku byly kritizovány jako nedostatečné a nefunkční. V současné době tak prochází revizí. Pokud by návrh zákona prošel, jednalo by se o první opatření, které by  MPSV realizovalo.

Dle předkládací zprávy by měl návrh především revidovat a sjednotit podporu v oblasti bydlení a učinit tak systém přehlednějším, aktualizuje také maximální uznatelné náklady na bydlení. V návrhu je mnoho problematických bodů, největší háček v předkládaném návrhu ovšem spatřuji v již zmíněné snaze sjednotit podporu v bydlení. Návrh se totiž snaží sjednotit dvě nekomplementární oblasti.

Za prvé se jedná o Doplatek na bydlení (DnB). DnB je dávka, která je součástí podpory v hmotné nouzi. Jedná se o dávku vymezenou pro nejchudší obyvatele. V roce 2018 ji průměrně každý měsíc pobíralo necelých 41 tisíc osob a domácností. Příjem domácnosti nesmí přesahovat 1,3násobek životního minima, aby nárok na dávku rodině/jednotlivci vznikl. DnB by měl v základu zajistit společně s příspěvkem na živobytí, že po uhrazení nájmu nebo srovnatelného nákladu lidem na život zůstane alespoň životní minimum[2]. A protože se jedná o dávku určenou pro lidi v extrémní nouzi, počítali zákonodárci i s možností, že bude čerpána na různé nestandardní formy bydlení, jako jsou ubytovny, azylové domy, noclehárny a jiné. Rovněž se jedná o dávku, která okamžitě reaguje na změny nákladů na bydlení a s měsíčním zpožděním i na výkyvy příjmu. Toto jsou totiž situace, se kterými se rodiny v hmotné nouzi běžně potýkají. Když tak dojde k navýšení nájmu, vyúčtování služeb nebo poklesu příjmu z důvodu nemoci, DnB na tyto situace umí reagovat. Nelze předpokládat, že lidé, kteří DnB pobírají, mají našetřeny finanční rezervy, aby tyto situaci mohli sami vyřešit.

Konstrukce dávek hmotné nouze vychází z předpokladu, že osoby, které je čerpají, se nachází v extrémní životní situaci a je nutné jim poskytovat adekvátní podporu formou sociální práce a současně vykonávat i náležitou kontrolu efektivnosti a účelnosti čerpání dávek. Osoby v hmotné nouzi jsou tak pod drobnohledem. Při žádosti o dávku musí doložit, že opravdu nevlastní žádný hodnotný majetek, že mají uplatněny všechny své nároky a že se snaží zvýšit si svůj příjem. To se může projevit i tak, že jsou ženy nuceny podávat žaloby na otce svých dětí z důvodu neplacení výživného, i pokud mají reálnou obavu, že je po tomto „udání“ může napadnout. Před každou výplatou probíhá šetření v bytě žadatele, aby se ověřilo, že vše popsané v žádosti je pravda. Na úřad musí žadatelé o dávku pravidelně docházet každý měsíc. Každý měsíc také předkládají příjmy za všechny členy domácnosti, ale i náklady na bydlení. V případě, že se pracovnicím nebo pracovníkům hmotné nouze něco nezdá nebo jsou na nějakou skutečnost upozorněni zvenčí, mohou kdykoliv provést neohlášenou kontrolu nebo v některých případech dávku odebrat až na čtyři měsíce.

Oproti tomu zde stojí druhá dávka, Příspěvek na bydlení (PnB). PnB je dávka, kterou v České republice pobírá více než 180 tisíc domácností. Jedná se o dávku Státní sociální podpory a prakticky jediný nástroj bytové politiky ČR. Dávka je přiznána každému, komu nepostačuje 30 % (v Praze 35 %) příjmu k uhrazení nákladů na bydlení. Vzhledem k tomu, že se jedná o dávku, která je z velké části určena i pro chudé pracující, jsou s ní spojeny daleko nižší nároky na žadatele. Žadatel musí mít platnou nájemní smlouvu a musí se jednat o zkolaudovaný byt. Po podání žádosti o dávku žadatel dokládá každé tři měsíce náklady, které za bydlení uhradil, a příjmy, které mají všechny osoby hlášené k trvalému pobytu v bytě. Vzhledem k tomu, že je žádost o dávku podávána jednou za tři měsíce, nemůže flexibilně reagovat na výkyvy a výpadky, které lidé zažívají. Na druhé straně je díky tomu stabilním „příjmem“, se kterým lze počítat.

MPSV opakovaně uvádí, že by sociální dávky měly být trampolínou, která pomůže, aby se lidé odrazili a vrátili se do společnosti. U PnB to platit nemůže z důvodu, který nejlépe osvětlí modelový příklad.

Pokud ve čtyřčlenné rodině budou pracovat oba rodiče, ale jejich mzda se bude pohybovat na úrovni mzdy minimální, bude i po letošním zvýšení minimální mzdy jejich příjem i s Přídavky na děti činit cca 26 000 Kč. Pokud za bydlení i se službami uhradí 15 000 Kč, budou mít nárok na PnB ve výši přibližně 7 200 Kč. Tato dávka jim tak umožní, aby jim zbyl dostatek financí k úhradě nezbytných nákladů na běžný život.

Že je situace ještě svízelnější, pokud je jeden z rodičů na mateřské nebo zcela chybí, není asi potřeba rozepisovat. Obdobě jsou na tom i lidé v invalidním nebo starobním důchodu. Pro všechny výše zmiňované tak PnB nemůže být trampolínou, ale jedinou pomocí, kterou se jim v oblasti bydlení od státu dostane.

Celý systém dávek na bydlení má mnoho zákoutí, do kterých není možno v tomto textu proniknout. V současné době však představuje jeden z mála bodů podpory lidí v náročných životních situacích. DnB může zachytit jednotlivce i rodiny před propadem na úplné dno. PnB je pak podporou pro všechny, jejichž příjmy nestačí k tomu, aby uhradily nájemné a zbyly jim alespoň nějaké peníze na trochu důstojný život. MPSV bohužel ve svém návrhu předkládaného zákona vzalo to nejhorší z obou systémů a pokusilo se vytvořit jeden.

Zde je výčet jen několika nejpalčivějších problémů:

Zvýšení administrativní zátěže. Přestože je současný systém poměrně složitý, jsou dávky na bydlení vhodně provázány na jednotlivé oddělení ÚP. DnB je součástí hmotné nouze, kde je drtivá většina informací získávána při administraci Příspěvku na živobytí. U PnB je samotná administrace poměrně jednoduchý proces. Po schválení návrhu by došlo k razantnímu zvýšení administrativně finanční zátěže ve spojitosti s nutností personálního posílení ÚP a pořízení nového informačního systému.

Zákon neumožní pobírat dávku osobám, které využívají spolubydlení. V době, kdy se myšlenka sdílení dostává do stále většího množství oblastí lidského života a kdy je sdílení jednou z mála možností, jak najít vyhovující podmínky pro bydlení ve velkých městech, jde MPSV naprosto proti tomuto trendu.

V případě, že jeden z rodičů opustí společnou domácnost, nebude mít ten druhý nárok na dávku do rozhodnutí soudu. Vzhledem k tomu, že soudní spory trvají minimálně dva měsíce, ale i půl roku, může se jednat o naprosto devastující ustanovení.

Zákon naprosto nepočítá s většími rodinami jinde než u sankcí. Maximální velikost bytu, která by měla být dle zákona zohledněna, je pro čtyř- a vícečlennou domácnost 82 m². To je naprosto nedostačující pro větší rodiny, zvláště pokud společně žije více generací.

Zákon umožňuje obcím určit maximální výši úhrady, nebo zamezit výplatě na ubytovnu bez náhrady. Vzhledem k tomu, jak začaly některé obce postupovat u Opatření obecné povahy[3], lze předpokládat, že i zde využijí svých možností naplno. Místo aby uspokojovaly potřeby občanů v otázce bydlení, budou jejich možnosti výrazně omezovat.

Pobytové sociální služby nebudou moci využívat maximálních úhrad, jež jim umožňuje prováděcí vyhláška zákona o sociálních službách. Dle současného návrhu by mohly být maximální úhrady nastaveny na 80 %, neboť vyšší úhradu by ubytovaní v těchto službách neobdrželi. Vzhledem k tomu, že je většina azylových domů pro rodiny vyhrazena pouze pro rodiče samoživitele, kteří mají velmi omezené možnosti pracovat, museli by případný pobyt hradit z Příspěvku na živobytí. Pro matku se třemi dětmi to může znamenat i takřka 2 000 Kč za měsíc, což může být i více než čtvrtina jejího příjmu.

Náklady neodpovídají realitě. Výpočet maximální výše nájemného, která bude žadatelům o dávku uznána, vychází z hodnotových map zpracovanými Ministerstvem pro místní rozvoj ČR. Z těchto hodnotových map počítá MPSV se započítáním spodního decilu (nejnižších 10 %). Při tomto výpočtu by maximální uznatelná cena například v Litvínově byla 10 Kč za m².

Zákon umožňuje odebrat dávky za sto hodin absence. Pokud bude mít dítě více než sto hodin, které nebudou omluveny lékařem ze zdravotních důvodů, přijde rodina dle návrhu o dávku na bydlení až na šest měsíců. Možnost trestat rodiče, kteří nedbají o vzdělání svých dětí, je umožněna i v současném systému. Děje se tak ale po správním řízení a trest pro rodiče by neměl ohrozit jediný domov, který děti mají.

Zákon trestá nájemníky za chyby majitele. Pokud u bytů, které nebudou technicky vyhovovat požadavkům Úřadu práce, nedojde k jejich opravě do určeného data, budou dávky na bydlení zastaveny. Rovněž pokud nevyplatí pronajímatel přeplatky na energiích v řádném termínu, bude Úřad práce postupovat, jako by byly vyplaceny.

Takřka vždy tvrdý postih. Zákon počítá s výrazným přitvrzením sankcí. U lidí, kteří vypadnou z registrace uchazečů o zaměstnání, se může jednat o naprosto devastační důsledky, neboť může přijít o dávku na bydlení až na devět měsíců. Rovněž i nedodání všech podkladů včas může znamenat odejmutí dávky až na čtyři měsíce. Toto riziko v současném systému nesli pouze lidé pobírající DnB.

Dávka je neflexibilní. U rodin, kde dochází k výkyvu příjmů a především plateb, nebude možné tyto okolnosti zohledňovat okamžitě. Tato situace bude ještě horší v případě, kdy někdo z levnějšího bydlení (např. azylového domu) bude přecházet do bydlení standardního. V tomto případě bude mít po tři měsíce nárok na výrazně nižší dávku. Výrazně se tak omezí možnost prostupu do kvalitnějšího bydlení.

Příspěvky z nadací přijdou vniveč. V současné době je zejména pro rodiče samoživitele možné získat podporu z různých nadací, které jim umožní uhradit například dluh na nájemném. Tyto nadace chápou, že rodiny se mohou do dluhu dostat ze spousty jimi nezaviněných příčin, a tak jim chtějí pomoci se z něj vymanit. Navrhovaná úprava zákona by tuto možnost naprosto znemožnila, neboť o přijatý dar by snížila dávku na bydlení v následujícím kvartálu.

Výše uvedené problémy nejsou zdaleka úplným výčtem všech problematických bodů zákona. Avšak ukazují, že se jedná o velmi rizikový návrh, který má potenciál zásadně ohrozit desítky tisíc lidí. Lze tak pouze doufat, že se s ním ministryně Maláčová pokusila pouze „otevřít diskusi“ a přimět další kolegy z vládního kabinetu k řešení situace lidí v sociálním vyloučení a že jej po jeho neúspěšném představení nebude snažit protlačit „silou“.

Návrh MPSV v současné podobě znamená zničení jediného funkčního pilíře dostupnosti bydlení v ČR a navrhuje další destabilizaci v již tak dost náročné životní situaci nízkopříjmových skupin obyvatel. Přitom je minimálně v evropském kontextu obecně přijímána teze, že standardní a stabilní bydlení je základem pro úspěšné řešení dalších náročných životních situací, zvyšování kvality života i zapojení do společnosti prospěšných aktivit.

Hrozba ztráty bydlení nemá velký motivační potenciál pro zvýšení zaměstnanosti, zlepšení školní docházky ani zvýšení životních aspirací chudých dětí i dospělých. Naopak může výrazně negativně ovlivnit vše výše uvedené. Bylo by tak užitečnější přemýšlet o materiální výhodnosti práce, podpoře při vzdělávání od nejranějšího věku, a především koordinované realizaci sociální práce a podpory. To vše pak může mít úspěch v prostředí stabilního bydlení, které se stane domovem.

Adam Fialík
vedoucí terénního programu IQ Roma servis, z.s. a člen Platformy pro sociální bydlení