Praha: Portál, 2012.
Autorem publikace Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků je Istifan Maroon, docent na Pedagogické VŠ ve Freiburgu, který je rovněž supervizorem pro sociální práci. Zkušenost z této profese jej zřejmě přivedla k otázce syndromu vyhoření, a přestože v publikaci převažuje teoretická část, která je hodně rozsáhlá, jsou praktické zkušenosti autora z oblasti sociální práce zřejmé a velmi cenné. Syndrom vyhoření je tak čtenářům představen erudovaně jak po stránce teoretické, tak praktické.
Mimo klasická východiska, která pojímají syndrom vyhoření jako důsledek dlouhodobé mentální zátěže nebo působení stresogenních situací a jejich následného nezvládnutí, uvádí autor i moderní pohledy na syndrom vyhoření, které vycházejí z výzkumů tohoto syndromu v posledních letech (publikace vyšla v Německu v roce 2008). Syndrom vyhoření je tak popisován jako rozpor mezi vnímáním jedince (jeho očekáváním) a realitou pracovního dne. Zmíněn je zde i vliv neadekvátního odměňování sociálních pracovníků jako jednoho z dalších z tlaků, který je na pracovníky v této vysoce náročné profesi vyvíjen, což nebývá často uváděno ani publikováno. Zabývá se i sebedůvěrou a sebevnímáním sociálních pracovníků ve vztahu k jejich odolnosti proti vzniku syndromu vyhoření a jejich schopností sebeřízení a sebekontroly, schopností organizovat si svou práci. Pokud jsou tyto schopnosti snížené, přispívají opět ke vzniku syndromu vyhoření. Autor opětovně zmiňuje střet profesního očekávání sociálního pracovníka s každodenní realitou této práce, a popisuje tedy syndrom vyhoření jako mnohovrstevný proces, který zahrnuje jak působení vnějších podmínek prostředí, tak i osobnostní charakteristiky sociálního pracovníka, jeho prožívání, chování a reagování a rovněž i předchozí zkušenosti, které formovaly vývoj jeho osobnosti.
Zajímavý je zejména poznatek o prožívání původních rodinných vztahů, postavení dítěte v rodině a dětských rolí ve vztahu k možnosti vzniku syndromu vyhoření u budoucího sociálního pracovníka. Autor uvádí v chronologickém sledu podle vývoje poznání o syndromu vyhoření různé definice a projevy tohoto syndromu, popisuje projevy odosobnění v sociální práci, snížení výkonnosti. Snaží se najít jednotící prvky všech definic syndromu vyhoření, popsat to, co mají všechny definice společné a co je možné považovat za obecně platné. Syndrom vyhoření je pak popsán jako duševní proces individuálních negativních pracovních zkušeností spojených se silným citovým tlakem, který se projeví narušeným fungováním sociálního pracovníka. Syndrom má pak jak fyzické projevy (únava, vyčerpanost, nemocnost), tak projevy psychické (pocity lhostejnosti, snížení sebedůvěry). V pracovním procesu se pak projeví zejména v práci s klientem odosobněním, neadekvátním chováním a postojem ke klientovi a snížením pracovní výkonnosti, časté je i emocionální napětí.
Pozitivem je i to, že autor dává syndrom vyhoření do souvislostí se současnou dobou a s problémy současné společnosti – individualismem, orientací na výkon, sociálním odcizením. Dalším pozitivem je i to, že se snaží poměrně precizně odlišit syndrom vyhoření od příbuzných jevů (deprese, profesní nespokojenost, pracovního stres). Syndrom vyhoření vnímá autor jako kumulativní proces, kdy se projevy syndromu vyhoření vrství, kumulují. V praktické části pak popisuje jednotlivé fáze syndromu vyhoření a jeho projevy, takže si čtenář může udělat představu o tom, do jaké míry je syndromem vyhoření ohrožen. Uvádí i vliv věku, délky praxe, pohlaví, rodinného stavu, úrovně vzdělání a počtu odpracovaných let. Zabývá se i typologií potenciálních obětí syndromu vyhoření. Mimo osobnostních charakteristik sociálního pracovníka (pracuje s pojmem sebeúčinnost, což je pojímáno jako důvěra ve své schopnosti a splnění pracovních úkolů) zmiňuje i proměnné prostředí – vlastní klienty, jejich problémy a možnost řešení těchto problémů, celkovou strukturu klientů, které má sociální pracovník na starost.
V publikaci jsou rovněž uvedeny nástroje k zjišťování syndromu vyhoření – mimo klasický dotazník Maslachové jsou uvedeny i další, méně známé škály a nástroje, což je opět velkým pozitivem této publikace. V závěru publikace se pak zabývá možnostmi intervence, pokud syndrom vyhoření sociálnímu pracovníkovi hrozí, nebo již probíhá. Vše je doplněno dvěma názornými kasuistikami.
Syndrom vyhoření u sociálních pracovníků je publikace vysokých odborných kvalit. Uspokojí proto odborníky, kteří se syndromem vyhoření zabývají, poslouží i například studentům jako podklad pro jejich absolventské práce, ale zejména pomůže v orientaci v syndromu vyhoření těm, o kterých se zde píše – sociálním pracovníkům.
Hana Žáčková
