Případ s dobrým koncem
V případě, o kterém píšeme, chválíme velmi dobrou spolupráci se školou i s OSPOD. Do naší organizace přišel otec pečující
o dvě děti. Dcera Jana chodila do 6. třídy na základní škole. Dceři Mirce bylo 15 let, v té době pobývala ve výchovném ústavu, a domů jezdila jen občas na víkendové propustky. Matka obou dcer krátce předtím odešla z domova, žila na ulici a o rodinu a dcery neprojevovala zájem.
Všechna péče o dcery a domácnost ležela na otci, což pro něj nebylo lehké. První, o čem jsme s otcem jednali, a co bylo spouštěčem kontaktu rodiny s námi, byly vši, které už nějakou dobu měla dcera Jana. Škola výskyt vší ohlásila na OSPOD a OSPOD poté kontaktoval naši službu, protože vši a hygiena nebyly jediné, co bylo třeba řešit.
Skvělá spolupráce s OSPOD hrála v celé spolupráce důležitou roli. Na první schůzku doprovodila otce pracovnice OSPOD, měla možnost situaci rodiny popsat ze svého pohledu a také jsme měli možnost nastavit si s ní spolupráci do budoucna. Další schůzky probíhaly už jen s otcem, kdy jsme zjišťovali, co dalšího by rodina potřebovala.
Například s námi otec sdílel obavy ohledně zvládání dcery Mirky při víkendových návštěvách doma. Tak jsme se zaměřili na přípravu jejích návštěv doma a předcházení konfliktům, ke kterým docházelo. Jako další cíle se objevila potřeba vyřízení dávek na bydlení, nájemní smlouvy (bydleli v bytě jejich příbuzného bez smlouvy), vyřízení přídavků na děti. To vše zabralo mnoho času, Úřad práce žádal řadu dokumentů. Oceňovali jsme otcovu trpělivost. Poté jsme řešili i otcovu práci. Pracoval bez smlouvy, nárazově. Poté, co jsme mu pomohli ujasnit si, jakou práci hledá, jaký by měl dostat plat, jaká by měla být jeho pracovní doba, se otci podařilo takovou práci najít přes známého.
Do domácího provozu rodiny se občas zapojovala matka otce. Otce zastupovala například když odjížděl kvůli práci z domova nebo musel pracovat přes noc.
Vedení domácnosti pro něj také nebylo snadné. Řešili jsme s ním věci ohledně praní, úklidu, vaření i léčení vší. Poskytovali jsme mu nejen poradenství, ale občas bylo potřeba některé úkony dělat společně v rámci nácviku.
V průběhu spolupráce se ozvala škola s tím, že otec s nimi dostatečně nekomunikuje. Zorganizovali jsme schůzku s třídní učitelkou, s výchovnou poradkyní školy a s otcem. Ukázalo se, že škola sdílí všechny potřebné informace o dětech a o tom jaké pomůcky mají mít na internet do aplikace Bakalář. Otec doma internet připojený a s aplikací pracovat neuměl. Společně jsme trénovali ve veřejné knihovně, jak tuto aplikaci používat a ve škole se také dohodli, že mu bude škola posílat informace i písemně. Překvapilo nás, kolik času a spolupráce nám škola věnovala. Měli jsme ve škole celkem tři schůzky s učitelkou a výchovným poradcem. Zpětně hodnotíme, že spolupráce byla velice přínosná nejen pro nás, ale také pro školu, rodinu i OSPOD. Věnovali jsme se také tomu, jak to do budoucna nastavit spolupráci a kontakt tak, aby škola i otec spolu vzájemně komunikovali sami.
Skončili jsme po dvou letech spolupráce v době, kdy jsme usoudili nejen my ale i OSPOD, že otec má už dostatečné sebevědomí i kompetence, že průběžně řeší, co je potřeba a svoji rodičovskou roli zvládá.
Jiný druh spolupráce
Naše organizace má heslo, že „nemotivovaná rodina neexistuje“, jen existují potřeby a motivace, pro které naše služba není určená.
Stává se, že klienti přijdou řešit věci, které s nimi my řešit nemůžeme, pak jsou odkázáni do jiných služeb. Někdy klientům postačí poradenství, které jim poskytneme na úvodních schůzkách, kdy se jejich problémy mapují a spolupráce tak končí relativně brzo.
Někdy zase zjistíme, že s rodinou pracuje množství jiných organizací a že práce všech aktérů není synergická a koordinovaná. Snažíme se tak vždy koordinaci iniciovat – svoláme schůzku všech zainteresovaných organizací a odborníků a plánujeme další postup, případně spolupráci. Může se také stát, že poté naši účast na případu vyhodnotíme jako nadbytečnou.
Příkladem je rodina s chlapcem s autistickými projevy. Na začátku se jako hlavní zakázka jevilo zlepšení vztahu syna a matky. Chlapci bylo 15 let a pečoval o něj otec. Matka trpěla psychickými problémy. Při úvodním mapování se ukázalo, že otec a syn docházejí k psychiatrovi, psychologovi, do střediska výchovné péče a pečují a podporují je i další odborníci. Poté jsme do procesu měli vstoupit také my s požadavkem spolupráce ve formě schůzky minimálně 1x14 dní. Po zjištění, že kolem rodiny je tolik odborných služeb jsme se obrátili na OSPOD a konzultovali současný stav. OSPOD inicioval případovou konferenci, kde se povedlo zredukovat služby na potřebné množství. Otec chlapce byl zatížen množstvím schůzek se specialisty, na které syna doprovázel. Náročné bylo také obsáhnout všechna doporučení z mnoha stran. Vyhodnotili jsme, že krátkodobě poradensky můžeme pracovat s matkou, syna a otce jsme nechali v péči jiných specialistů, kteří se v tomto případě zaměřovali nejen na projevy autismu, ale nabídli poradenství i otci.
Obecně hodnotíme spolupráci s OSPODy velice kladně. Umí dnes velmi dobře vyhodnotit, komu naši službu doporučit a koho odkázat jinam. Nestává se často, že bychom museli klienty doporučeného z OSPOD odkazovat jinam.
Petra Pfaurová, Tereza Dufková,
Tým programu Rodina (k) sobě pražské organizace Lata, z.ú.
Zpracoval: O. Matoušek
