Během srpna 2019 jsem měla možnost se setkat s Miroslavem Pilátem, akreditovaným krajským metodikem a vzdělavatelem komunitního plánování sociálních služeb Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR nad tématem „Expertní a participativní přístup v sociální práci“. Měla jsem připravené otázky do rozhovoru, ale byla jsem překvapena písemnou přípravou, kterou mne pan doktor zasvětil do tématu. V první části příspěvku přinášíme vysvětlení participace v kontextu komunitního plánování sociálních služeb ve formě odborného sdělení. V druhé části příspěvku si můžete přečíst rozhovor, který obsahuje mnoho zkušeností z praxe a zároveň otevírá některé organizační záležitosti spojené se zapojováním uživatelů do komunitního plánování.

 

Obsah slova „participace“ si mohou různí jedinci vysvětlovat odlišně a stejně tak tomu bude zřejmě s odlišnými představami o pojmu participace u zástupců uživatelů, zadavatelů
a poskytovatelů sociálních služeb. V praxi se můžeme setkat s tím, že pojem „participace“ bývá zaměňován za termín „zapojování“, popřípadě jsou tato slova pojímána jako synonymická.

Řada autorů však oba terminy odlišuje. Zapojování definuje jako širokou škálu aktivit, od jednorázových konzultací až po rovnocenné partnerství, jejichž prostřednictvím může uživatel získávat určitou kontrolu nad rozhodováním.  Participaci tak považujeme za další fázi zapojování, kdy uživatelé mají podstatně větší prostor sehrávat aktivnější roli
a mají více moci a prostředků ovlivňovat politiku a management služeb.

Princip participace uživatelů sociálních služeb není a zřejmě ani nebude vždy přijímán bezvýhradně a řada profesionálů, manažerů či politiků si při využití metody komunitního plánování v praxi může položit otázku: „Proč se mají uživatelé na procesu komunitního plánovaní účastnit?“ Nejjednodušší odpověď zní: Protože je to jejich právo. [1]

 Další konstruktivní argumenty pro participaci uživatelů:

• účast uživatelů může přispět ke zvyšování kvality služeb a tyto se mohou stávat více inkluzivní,

• posilují se mezilidské vztahy, vazby a sociální dovednosti,

• uživatelé znají místní poměry (prostředí, vztahy, historické souvislosti apod.),

•  otevírá se prostor pro participaci dalších osob a lze získat zdroje pro proces plánování (finanční, personální, materiální),

•  lidé si osvojí demokratické způsoby rozhodovaní a tím pádem se identifikují s výsledky rozhodnutí.

Na druhé straně je třeba mít na zřeteli, že participace uživatelů vždy klade značné požadavky na organizátory komunitního plánování, kdy je zejména třeba zohlednit skupiny uživatelů, u nichž existuji z nejrůznějších důvodů (historických, společenských, ale i fyzických) bariéry pro účast na procesu rozhodování, jako např. osoby se zdravotním postižením, etnické menšiny, lidé bez přístřeší apod.

Při komunitním plánování dochází k zapojení organizované i neorganizované veřejnosti do plánování a roz­hodování o veřejných záležitostech, lze je tedy označit jako nástroj politické participace.

Politic­kou participací rozumíme přímou účast občanů na procesech vládnutí. Základním projevem po­litické participace je volební účast, lze ovšem vy­tvářet i další více nebo méně institucionalizované nástroje umožňující i jiné způsoby pro zapojení občanů do rozhodování veřejné správy a přenáše­ní vlivu z volených orgánů přímo na občany.

Zapojování obecně může mít různé podoby, od spíše pasivního (dotazníková šetření, diskuse
s občany, veřejná slyšení apod.) až po velmi intenzivní formy, při nichž občané získáva­jí určité rozhodovací pravomoci, jako je přizvání občanů do plánovacích komisí, referenda apod.  Metoda komunitního plánování umožňuje různé typy zapojování občanů, od pa­sivních (zjišťování informací od občanů) až po intenzivní (pravidelná účast na tvorbě komunit­ního plánu).

KPSS je jedním z mála rozšířených a značně institucionalizovaných participativních nástrojů používaných v České republice.

Rozvoj participativních nástrojů a zapojování dotčených aktérů do rozhodování o veřejných záležitostech a o poskytování veřejných služeb přitom odpoví­dá současným převládajícím trendům komunál­ní veřejné správy i v řadě okolních zemí.

Participativní prvky v plánování sociálních služeb se navíc mohou stát prostředkem zmocnění (empowerment) znevýhodněných uživatelů k mož­nosti podílet se na utváření vlastních životních pod­mínek.

Neméně důležitý přínos komunitního plánování spočívá v participaci občanů na rozhodování, ve zvýšení důvěryhodnosti a transparentnosti politických rozhodnutí místních zastupitelů, v možnosti setkávat se a vzájemně poznávat a navazovat kontakty při  práci v pracovních skupinách a v efektivním řešení problémů – tedy v tom, co bývá označováno za růst sociálního kapitálu komunity.

Cíl zapojit široký okruh účastníků a zejména uživatelů do tvorby implementace plánu
a snaha o rovno­právné rozhodování uvnitř pracovních skupin i dalších prvků organizačních struktur se v praxi nedaří vždy snadno naplnit.

S problémy při partici­paci poskytovatelů a uživatelů služeb se nepotýka­jí jen české obce zapojené do procesu KPSS. Je to zkušenost, kterou popisují analytici komunitního plánování
i v dalších zemích, které je uplatňují.

Samotné formální zapojení různorodých aktérů do KPSS totiž ještě nevypovídá mnoho o tom, ja­kou roli ve skutečnosti v procesu plánování hrají. Jednotliví aktéři plánování mají v reálu různou míru vlivu a rovněž různou míru administrativní podpory. Řada aktérů se do plánování zapojuje spíše formálně a jejich role v procesu je výrazně pasívní. Mezi formální a pasívní členy patří často právě aktéři z řad uživatelů služeb.

 

Příklad participace uživatelů na rozhodovacích procesech v oblasti financování sociálních služeb na úrovni obce

Participace uživatelů na rozhodovacích procesech v oblasti komunitního plánování je palčivým problémem celé metody, který ji provází od jejího samotného vzniku. Neustále přesvědčujeme uživatele sociálních služeb, že jsou nejdůležitějšími účastníky sociálních služeb, že podle základního principu komunitního plánování bez uživatelů není KPSS a že bez zjišťování jejich skutečných potřeb není možno konstruovat cíle a opatření komunitního plánu sociálních služeb. Dospějeme-li do situace, kdy dochází k rozhodování např. o finančních prostředcích z rozpočtu obce na sociální služby, najednou jejich názor ve většině případů není důležitý a mnohdy se na něj ani neptáme.

Autorky Kubalčíková a Krchňavá (2010) si dokonce přímo v názvu svého pojednání kladou otázku, zda je komunitní plánování prostor pro účast uživatelů na rozhodování a zda se jedná o realitu nebo iluzi.[2]

Jako důležité považujeme v této souvislosti mít na zřeteli, že metoda komunitního plánování v praxi sociální práce v našich podmínkách je uplatňována poměrně krátkou dobu a že participativní a rozhodovací metody si v rámci veřejných politik nacházejí uplatnění teprve v nedávné době.

 

Jedna z možností participace uživatelů na rozhodovacích procesech v oblasti financování sociálních služeb na úrovni obce, a to na příkladu statutárního města Olomouce.

V rámci komunitního plánování sociálních služeb v Olomouci vzniklo několik metodik, které se zabývají zapojováním uživatelů do procesu komunitního plánování sociálních služeb. Mezi ně patří i Specifická pravidla v oblasti finanční podpory a podpory projektů v sociálních službách, souvisejících službách a aktivitách a humanitární pomoci v rámci Pravidel pro poskytování podpor statutárním městem Olomouc.

Podnět k vypracování těchto pravidel vzešel ze společných cílů 1. Rámcového komunitního plánu sociálních služeb v Olomouci na období let 2007–2008, projednaný Radou města Olomouce a Zastupitelstvem města Olomouce v červnu 2006.

Nově vytvořená oblast podpory statutárním městem Olomouc byla inovativní zejména v jejím propojení na komunitní plánování sociálních služeb ve městě Olomouci, především v zapojení pracovních skupin komunitního plánování, a tedy i uživatelů sociálních služeb, do procesu hodnocení žádostí o finanční podporu z rozpočtu města.

Tato nově vytvořená oblast podpory se skládala ze dvou částí.

První vymezovala specifická pravidla a pokyny pro oblast sociálních služeb, souvisejících služeb a aktivit a humanitární pomoci, druhá vymezovala specifická pravidla a pokyny pro oblast podpory projektů pro sociální služby, související služby a aktivity a humanitární pomoc. Druhá oblast představovala nástroj, který by mohl umožnit intenzivnější čerpání finančních prostředků ze zdrojů mimo rozpočet statutárního města Olomouc, jak z evropských fondů, tak z různých nadací apod. Potřeba podpořit čerpání finančních prostředků z EU, vycházela především ze skutečnosti, že Česká republika jako celek v té době zdaleka nevyužívala možnosti získání prostředků z EU v sociální oblasti, zejména v důsledku nekvalitně napsaných projektů organizací nebo nedostatku vlastních finančních prostředků na kofinancování. Díky tomu se otevřela možnost pro organizace, které nedosáhly na prostředky z rozpočtu MPSV, zažádat si o finanční prostředky na zabezpečení provozu z EU a nežádat tak o přímou podporu z finančních prostředků statutárního města Olomouce. Dalším důvodem podpory čerpání finančních prostředků z EU ze strany města Olomouce byla skutečnost, že byl plánován poměrně vysoký objem finančních prostředků pro plánovací období 2007–2013, a tudíž bylo škoda této příležitosti nevyužít ve prospěch zabezpečení a rozvoje sociálních služeb na území města Olomouce.

Postup hodnocení žádostí o veřejnou podporu probíhal v následujících krocích:

1. Odbor sociálních služeb a zdravotnictví magistrátu Města Olomouce provedl kontrolu věcných a formálních náležitostí,

2. Realizačně-manažerský tým komunitního plánování sociálních služeb ve městě Olomouci (RMT) rozdělil žádosti do jednotlivých pracovních skupin komunitního plánování sociálních služeb ve městě Olomouci (PS) podle jejich zaměření,

3. PS na základě předem stanovených kritérií ohodnotily jednotlivé žádosti,

4. RMT na svém rozšířeném jednání o věcně příslušného náměstka primátora na základě podkladů z PS vypracoval návrh rozdělení finančních prostředků,

5. návrh rozdělení finančních prostředků předložil vedoucí RMT sociální komisi Rady města Olomouce (dále jen RMO) na jejím jednání,

6. sociální komise RMO projednala předložený návrh rozdělení finančních prostředků
   a výsledek předložila RMO,

7. RMO a Zastupitelstvo města Olomouce rozhodovalo na základě návrhu sociální komise RMO o přidělení finančních prostředků (Prachniarová, Tomášková a Pilát, 2007).

Schematické vyjádření postupu práce s přijatými žádostmi

  

 Zdroj: Prachniarová, Tomášková a Pilát, 2007, s. 2.

 

Za nejdůležitější a v podstatě na tu dobu nezvyklý počin spatřujeme v tom, že se ve městě Olomouci podařilo poprvé zapojit do hodnocení žádostí, a tím i do rozhodovacích procesů komunitního plánování sociálních služeb i samotného města, uživatele služeb. Tento příklad z Olomouce považujeme za jeden z důležitých nástrojů zapojování uživatelů do procesu komunitního plánování, který se navíc může stát účinným nástrojem ke zjišťování potřeb uživatelů.

Tuto skutečnost demonstrujeme na následujícím příkladu.

Charita Olomouc provozovala za významné finanční pomoci statutárního města Olomouc projekt Přeprava osob na invalidním vozíku (PONIV), jehož činnost byla nucena v polovině roku 2007 z finančních důvodů výrazně omezit. Do finančních potíží se Charita Olomouc dostala tím, že tento projekt nemohl být zaregistrován ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách jako sociální služba, a tudíž nebyl podpořen jako v předchozích letech z prostředků MPSV ČR.[3] Tuto skutečnost zaznamenal soukromý autodopravce v Olomouci a stejně jako Charita Olomouc si podat žádost o finanční podporu na provozování přepravy osob na invalidním vozíku z rozpočtu města na rok 2008. Obě žádosti byly projednávány a hodnoceny v pracovní skupině Občané se zdravotním postižením KPSS v Olomouci za přítomnosti zástupců uživatelů sociálních služeb a předkladatelů obou žádostí. Realizačně-manažerský tým KPSS v Olomouci i manažer zmíněné pracovní skupiny byli přesvědčeni na základě expertního odhadu, že zástupci uživatelů v pracovní skupině upřednostní projekt Charity Olomouc. Bylo však velikým překvapením, že právě zástupci uživatelů, kteří tuto službu využívají, upřednostnili soukromého autodopravce, a tím i významně ovlivnili rozhodnutí pracovní skupiny ve prospěch soukromého autodopravce. Jejich rozhodnutí bylo logické, jelikož soukromý autodopravce na rozdíl od PONIV provozoval díky dispečinku nepřetržitý provoz, automobil byl v době nezájmu osob se zdravotním postižením využíván pro komerční účely, což se promítlo i do výše ceny za přepravu. Charita Olomouc službu ukončila a pracovníci a automobily určené k přepravě osob byly převedeny pod Pečovatelskou službu Charity Olomouc.

Tento postup je dalším typickým příkladem toho, že díky metodě komunitního plánování sociálních služeb mohou být v lokalitě podporovány pouze ty služby, které jsou opravdu potřebné, přestože cesta k tomuto rozhodnutí bývá v praxi nelehká.

Tento příklad byl významným motivačním faktorem pro některé nové zástupce uživatelů v Olomouci pro jejich zapojování do procesu komunitního plánování a důkazem toho, že uživatelé služeb mají možnost rozhodovat o podobě sociálních a souvisejících služeb a služeb ve městě.

Miroslav Pilát,

akreditovaný krajský metodik a vzdělavatel komunitního plánování sociálních služeb MPSV

 

Je těžké zapojovat klienty do procesů veřejné správy?

Ano, je to ale velice paradoxní, protože veškeré aktivity směřují k naplňování potřeb klientů a je velice těžké klienty do procesu zapojovat. Tomuto tématu jsem se věnoval dokonce ve své disertační práci ve výzkumu, kdy jsem zjišťoval, proč se uživatelé sociálních služeb tak málo zapojují do komunitního plánování a zjednodušeně výsledek byl, že pořád necítí rovné postavení a dostatek informací o službách jako jiní účastníci. To bylo pro mne překvapením, protože celé plánování stojí na rovnosti přístupů i účastníků plánování. Dokonce tvrdíme, že uživatelé jsou v komunitě tím nejdůležitějším článkem a že bez jejich přítomnosti komunitní plánování nemá smysl organizovat, což může znít diskutabilně. Razíme spíše myšlenku, že „když nejde Mohamed k hoře, jde hora k Mohamedovi“, proto se snažíme vylepšovat techniky zjišťování potřeb.

Jaké techniky zjišťování potřeb myslíte? Například fokusní skupiny?

Ano, to je jedna z technik, ale existuje ještě jeden poměrně kontroverzní materiál a jmenuje se „Nové zapojování potřeb“, který je dostupný i na internetu. Jeho autory jsou kolegové metodici komunitního plánování. Autoři popisují, jak se dá využít každodenních metod pozorování, rozhovorů atd. k tomu, abychom odhalili, co klienti opravdu potřebují. Potom další věcí je třeba tzv. integrovaný přístup v sociologickém výzkumu, kdy se kombinuje jak kvalitativní, tak kvantitativní přístup, takže když to řeknu laicky - tazatel je odborník a kromě toho, že dělá dotazník, tak jde hlouběji a dotazuje se. Z toho jsme měli takové neočekávané výstupy v roce 2008, kdy jsme našli 18 seniorů, kteří měli nárok na příspěvek na péči, ale oni vůbec nevěděli, že existuje. V rámci výzkumu jsme nedělali jen zjišťování potřeb uživatelů, ale také jsme se ptali poskytovatelů, jaké potřeby mají uživatelé, což bylo velice náročné. A to je příklad, který já rád uvádím, že když jsme zjišťovali potřeby seniorů a ptali jsme se poskytovatelů na potřeby uživatelů, tak jednoznačně poskytovatelé tvrdili, že je potřeba razantně navýšit kapacity pobytových služeb z důvodu až 200 neuspokojených žádostí o službu. Když jsme se ptali uživatelů, tak ti chtěli posílit terénní ambulantní služby a tísňovou péči. Poté jsme se dotazovali, zda mají podanou žádost o pobytovou službu, tak senioři odpovídali, že samozřejmě, pro jistotu, ale když bychom se pouze opřeli o fakta a nešli do hloubky, tak je jasné, že máme 200 neuspokojených žádostí a nikdo se neptá proč klienti žádají. To jsou věci, na které je potřeba se ptát a uživatele opravdu nejlépe zapojit do pracovních skupin.

A jak vypadá komunitní plánování organizačně?

Je to rozděleno podle cílových skupin, my jich nyní máme v Olomouci sedm. Platí, že čím větší obec, tím větší počet pracovních skupin, protože je šance, že se objeví větší počet lidí s různými znevýhodněními.

Jak se to dělá s cílovými skupinami, které jsou těžko dosažitelné?

Tam se dá použít tzv komparativní výzkum, kdy můžeme vycházet z výzkumů, které byly realizovány jinde, přizpůsobíme to třeba regionu, počtu obyvatel a dál. Vycházíme z toho, že jestliže tam mají takové potřeby obyvatelé či dokonce uživatelé sociálních služeb, tak u nás mohou mít podobné. Optimální je zapojovat ty lidi do pracovních skupin anebo to šetření dělat přímo v terénu a ptát se lidí.

Zjišťování potřeb je klíčové, zatím u nás ale není zcela dotažené. Hodně se používají fokusní skupiny, my je také děláme, převážně u těch skupin obyvatel, kde se potřeby zjišťují velice obtížně. Před třemi lety naše fakulta realizovala analýzu potřeb vybraných cílových skupin na území statutárního města Opavy, a jednou z těchto skupin byli i lidé s poruchami autistického spektra, kterou jsem měl na starosti a se kterou jsem prováděl i fokusní skupiny. Já jsem je všechny obvolával a pozval na fokusní skupiny. A bylo zajímavé, že odpovídali kromě jiného, že je to vůbec poprvé, kdo je právě takto kontaktoval a že mají možnost se společně sejít. Více příkladů můžete najít v mé monografii s názvem „Komunitní plánování v sociálních službách v současné teorii a praxi“, vyšla před třemi roky.

Když se zaměříme na téma „Expertního a participativního přístupu“. Koho v komunitním plánováním považujete za toho experta?

Největší expert pro mě je osoba, která v komunitním plánování vystupuje ve 2-3 rolích. Jedni z nejdůležitějších lidí jsou ti, kteří zastupují, jak zároveň poskytovatele, tak uživatele sociálních služeb. Například on je sám na vozíku, zároveň řídí službu. Tito lidé mají problém s identifikací v rolí, ale když jsme o tom hovořili na výcviku metodiků komunitního plánování, tak jsme dospěli k názoru, že takový člověk spíše uvažuje jako poskytovatel, ale pořád ví a uvědomuje si potřeby uživatelské. Tyto účastníky já považuji za největší experty, i když při zjišťování potřeb považuji za experta samozřejmě uživatel. Bohužel občas máme tendenci podceňovat názory uživatelů a říkat, že my to víme lépe. Musíme se naučit s nimi komunikovat a ptát se a umět z jejich názorů potřeby filtrovat. Ale v kontextu sociálního plánování je opravdu důležité brát v potaz zmíněnou triádu, všichni ti tři lidé mají svou funkci a důležitost. I zadavatel potvrdí svou expertnost tím, že řekne, buď na to bude nebo nebude a musíme jít úplně jinou cestou. Ale jak zmiňuji výše, lidé, kteří mají více rolí jsou velice užiteční a je důležité si je hýčkat. Moje zkušenost z Olomouce je, že jsem měl čtyři vedoucí služeb, kteří zároveň měli i hendikep, např. ve skupině nevidomí, neslyšící, díky těmto lidem se nám podařilo vygenerovat velice úspěšný projekt „Bezbariérová Olomouc“, který dodneška běží. Předcházel komunitnímu plánování, získal řadu mezinárodních ocenění a jsme na něho opravdu pyšní. A právě proto, když se začalo s „komunitkem“ v Olomouci, tak tihle lidé byli první, které jsem oslovil. 

Pro mne je zajímavé to, jak jste zmínil, že je třeba hledat v názorech uživatelů jejich potřeby a umět je dekódovat filtrovat.

To není vůbec jednoduché. Jeho názor může reprezentovat pouze jeho jednu potřebu, ale poté mluví za celou skupinu „my tady potřebujeme“. Potřeby se generují v pracovních skupinách. V analytické fázi komunitního plánování se nejprve provádí studium dokumentů až poté zjišťování potřeb. Pracuje se také na vyhodnocování předchozích komunitních plánů, co se podařilo a co se nepodařilo. Někdy plány už nejsou aktuální, nejdůležitější je diskuze v pracovních skupinách, aby uživatelé měli dostatek prostoru se vyjádřit.  

Jaká je frekvence setkávání pracovních skupin?

Když jsem dělal vedoucího sociálního odboru a Radou města Olomouce jmenován odborným garantem procesu komunitního plánování. tak jsem trval na tom, že se budeme scházet každý měsíc, ale je opravdu na manažerech jednotlivých pracovních skupin, aby dokázali program na schůzku vymyslet. V té době se také teprve tvořila legislativa, já jsem měl naštěstí možnost čerpat zkušenosti i ze zahraničí a poté jsem vše ověřoval v naší praxi. To hodně pomohlo náplni PS. Nejde, aby se lidé scházeli a neměli nic naplánovaného. Poté je také důležité, jak má pracovní skupina nastavené vyhodnocování, monitoring a pokud je vše nastavené dobře, je pořád co dělat. Navíc hodně důležitá věc je, že ti lidé mají šanci se jednou za měsíc sejít se zástupci, občas i politiků a mají prostor si říci, co je nového a co je potřeba.

Zvali jste i politiky?

My jsme se snažili je dostat do pravidelně se scházejících PS, ale dařilo se to velmi málo. V podstatě je nejhorší, když se tam hlásí často zástupci opoziční strany, kteří Vám poté chválí celý plán, například zástupce komunistické strany. To, když je pravicový primátor není úplně nejlepší „vysvědčení“ (úsměv). Nebo se je snažíme zvát je na určitá témata. Například jsem dělal pro Děčín SWOT analýzu v pracovních skupinách a jednání se účastnil i jeden radní, který měl na starosti sociální problematiku, ale nebyl členem PS, ale na setkání chodil pravidelně. Já vždy říkám, že je dobré, aby některý z politiků měl komunitní plánování jako takovou svou vlajkovou loď. Je důležité umět vysvětlit, že i politik poté může ze setkání politicky těžit. Jinak se ale celkově politici zapojují minimálně.

A jak se poté staví k celkovým plánům komunitních služeb? „Rozkopávají“ je?

No mně se dokonce stala i horší věc. Když jsme předkládali první komunitní plán, tak jsme vyzývali k zapojení politiky, a když jsme měli návrhovou část plánu hotovou, tak jsme obeslali veškeré poslanecké kluby a chtěli jsme jim udělat prezentaci a tiskovku. Nikdo neměl zájem, tak jsme s komunitním plánem šli do Rady a primátor, kterému jsem před 4 roky dělal náměstka, se kterým jsem si i tykal, mi říká: „Tak Mirku, řekni nám tak během tří vět, co je to komunitní plánování.“ A já jsem odpověděl: „Pane primátore, nezlob se, ale já to neumím.“ A shodou okolností nastala situace, kdy Oblastní unie neslyšících byla v objektu bývalých jesliček, který byl v majetku města a dostali možnost rozšířit projekt za 20 milionů, ale potřebovali kofinancování 2 miliony. Dali to náměstkovi, který to strčil do šuplíku, a když to mělo jít do Rady, tak mi zavolal na telefon takhle jednou večer: „Mirku máš to na vrátnici, podívej se na to a řekni mi, co si o tom myslíš.“ Já říkám: „To je strašně těžké z žádosti posoudit. Já se nedozvím příliš podrobností.“ No a Oblastní unie neslyšících ne, aby šla do „komunitka“ (hlavně když by s tím projektem přišli dříve, tak se pokusíme jim zajistit nějakou podporu po té linii), ale naopak ještě Unie v tisku napadla město, že jim nepomohli s kofinancováním a připravilo neslyšící o 20 milionů. Politici to samozřejmě nemohli nechat být, takže se nakonec rozhodlo a město ty dva miliony poskytlo pod tlakem. V této situaci, kdy politici byli „vydíráni“ jsem jim já dal komunitní plán, kde bylo napsáno, že v řadě aktivit spoluzodpovídá město, což náměstky vyděsilo, ale naštěstí někteří z nich pochopili, že město nemusí hradit vše. Takže nakonec primátor řekl, že to plán pustí, ale plán byl schválen s přívlastkem rámcový. Město Olomouc tak bylo prvním městem s Rámcovým plánem komunitních služeb. Pěkný závěr vše má na Slovensku, kdy mne po několika letech oslovili, zda bych se mohl podívat na jejich plán a „ejhle“, také se jmenoval Rámcový. Tak jsem se nenápadně ptal, kde přišli ke slovu „rámcový“ a manažerka říkala, že byli na školení a tam říkali, že Olomouc je vlajková loď mezi komunitními plány, tak že se inspirovali.

Jak se dávají výstupy z PS dohromady?

Výstupy z PS jdou do manažerského týmu a de facto sedí v tabulkách, které jsou předepsané a velice se mi osvědčilo jako vedoucího manažerského týmu, že jsem si musel dát tu práci a navštěvoval jsem všechny pracovní skupiny. Opravdu se mi stalo, že když jsem zrovna nebyl v práci, tak mi volala kolegyně, že manažerka PS seniorů si se skupinou naplánovala výstavbu nového domova pro seniory. Zrušil jsem dovolenou a šel do práce a ptal jsem se té manažerky, co to znamená a ona odpověděla, že účastníci to chtěli a nikoho z PS nezajímaly další provazby na zodpovědnosti, financování atd. Takže jsem to skrečoval. Na PS pro národnostní menšiny si zase skupina vymyslela, že se postaví nový panelák pro romské obyvatelstvo, což deklaruje, že manažer tyto situace neukočíroval. Mám zkušenost, že je lepší tyto okázalé iniciativy brzdit v zárodku než například po půl roce práce, kdy skupině musíte sdělit, že pracovala na nereálných věcech a že manažer to nezvládl. Takže tabulky se dávají dohromady a manažer musí provést korekce, ale nesmí zasahovat do obsahu. Poté dokument putuje do různých komisí, Rady města, zastupitelstva, probíhá řada připomínkování, kdy se plány vyvěsí na místa, kde se lidé setkávají. Existuje k tomu připomínkovací formulář, vše se musí zapracovat. Postupy a doporučení jsou popsány v metodikách, ale řada obcí postupuje po svém. Doporučuji však si vždy zaplatit metodika komunitního plánování, který všem usnadní práci  v důsledku i peníze. V současné době je akreditovaných metodiků asi 74 pro ČR, ale řada z mých kolegů už tuto činnost v praxi nedělá.  Adresář metodiků visí na stránkách MPSV a jsou to lidé, kteří mohou prokázat svou znalost, prošli akreditovaným výcvikem. Ne každý, kdo si říká metodik, je opravdu metodik. Domnívám se, že najmout skutečného odborníka jsou dobře investované peníze, které ušetří spoustu starostí.

Jaké je ideální složení PS? Kromě triády?

Optimální je 1-1-1. Ale nikdy jsem to nezažil v praxi. Většinou je drtivá převaha zástupců poskytovatelů, poté zadavatel vysílá své úředníky a politiky. A uživatelů záleží na typu PS, například u seniorů nebývá problém sehnat zástupce uživatelů, u zdravotně hendikepovaných také ne. Horší to bývá u osob bez přístřeší nebo u drogově závislých, ale zase tam se objevují lidé, kteří byli nejprve uživatelé drog a poté se z nich stali sociální pracovníci a s touto cílovou skupinou pracují. U duševních onemocnění to bývá napůl, někdy se daří a někdy nikoliv, ale musíte mít specifický přístup. Například je důležité změnit místo konání PS na jejich přirozené prostředí. Etnické menšiny také nebývá problém, ale například zástupce vietnamské menšiny tam nedostanete, jsou hodně uzavření. Ale máme často zástupce Bulharů, Romů. Je důležité pohlídat, aby nepřicházeli zástupci národnostních menšin jako samozvaní. My jsme měli v sociálně vyloučené lokalitě fajn člověka a podařilo se nám, že si dokonce založili o.p.s., která se zabývá úklidem ve vybraných lokalitách města.

A kdo oslovuje cílovou skupinu? Manažer skupiny?

Vznikne to tak nejdřív komunitní plánovači vytipují, jaké cílové skupiny se ve městě nacházejí. Potom na tom pracuje celý tým, který oslovuje, posílá dopisy, navštěvuje atd. Začátek je velice časově náročný. Vždy je dobré využít zdroje, které už známe. Na začátku jsme také dělali velkou kampaň, v tramvajích, lokálních médiích a tak „Chceš ovlivnit služby v našem městě? Ozvi se tam a tam.“ A díky tomu se nám podařilo například založit organizaci autistům, protože si přečetli o kampani a my jsme vůbec netušili, kolik jich vlastně ve městě je. Město jim na náš popud dokonce nabídlo prostory za výhodnou cenu, na rozjezd nějaké peníze a dneska je organizace velice úspěšná na celé Moravě. Provozují dokonce i vlastní registrované sociální služby. Bylo potřeba je však na začátku podpořit. Propagační kampaň je náročná a úspěšnost není bůh ví jaká.

A poslední, co mne napadá je, jaká města by se dala považovat za úspěšná v komunitním plánováním?

Olomouc, Ostrava, Děčín, Ústí nad Labem. Nyní se začínám zabývat i evaluací komunitních plánů. První evaluaci jsem realizovat v Otrokovicích, kde mne překvapilo, že koordinátor komunitního plánování je mým kolegou z výcviku metodiků, a přesto si pozvali mě. I tady praxe ukazuje, že doma není nikdo prorokem.

 

Veronika Aresta,

redaktorka