V soudobé sociální práci je kladen velký důraz na využívání participativních přístupů s klienty sociální práce. Participativní přístupy jsou přitom dávány do velmi ostrého protikladu k expertním přístupům, které se v tomto kontrastu stávají normativně nežádoucími. Domnívám se ale, že k tomu dochází bez hloubkové reflexe jejich vztahu.
Předkládaný text si proto klade za cíl zamyslet se nad uplatňováním expertního a participativního přístupu v soudobé sociální práci v kontextu povahy vědění, které přináší. Je to totiž právě povaha vědění, která oba dva přístupy v sociální práci odlišuje, ale také spojuje. Text je přitom členěn na teoretickou úvahu a její následnou praktickou aplikaci.
Teoretická úvaha slouží k vymezení toho, co si lze představovat pod participativním a expertním přístupem, jejich vztahem a věděním, které mohou oba přístupy přinášet pro teorii a praxi sociální práce.
Praktická aplikace, o které bude dále řeč, se týká evaluace projektů sociálního bydlení. Cílem evaluace je přitom přispět k omezení rizik a zlepšení přínosů sociálního bydlení, proto evaluace sociálního bydlení sestává nejčastěji ze tří hodnocení: nastavení systému sociálního bydlení (včetně spolupráce jednotlivých aktérů), poskytované podpory klientům sociálního bydlení (nejčastěji v podobě sociální práce) a dopadů sociálního bydlení na konkrétní klienty (v oblasti změny jejich životní situace a jejich spokojenosti s poskytovanou podporou v systému sociálního bydlení). Otázkou je, zda se při takto složitém hodnocení lze obejít bez expertního nebo bez participativního přístupu, případně jaký je mezi nimi v procesu evaluace vztah.
Než se budu zamýšlet nad povahou vědění v obou přístupech, je nezbytné si oba tyto přístupy definovat. V České republice nejsou participativní přístupy jednoznačně ukotveny, jak teoreticky, tak legislativně. Určitou výjimku přitom tvoří oblast komunitního plánování. Často je proto slovo participace využíváno mnohovýznamově, což může vést (a často také vede) k nedorozuměním. Příkladem může být za prvé nerozlišování mezi uživatelskou participací, kterou lze chápat jako účast na aktivitách sociálních služby bez možnosti přímo ovlivnit nastavení služby; a zapojováním uživatelů ve smyslu zplnomocnění, emancipace a možnosti reálného ovlivnění. A za druhé nerozlišování úrovně participace, kterou např. službou či obcí využívaná strategie nabízí. Dochází tak k tomu, že jsou nejnižší úrovně participace jako informování a připomínkování házeny do jednoho pytle (čtenář snad promine expresivnost výrazu) s nejvyššími úrovněmi participace jako je partnerství a rozhodování (viz např. Healy, 2000). Slovo participace vyjadřuje v latině „mít podíl“ na něčem (org. lat. „parte capere“). V tomto vymezení je participace prostředkem ke zplnomocnění a zároveň cílem zplnomocňujícího procesu (viz např. Adams, 2008). Uvedeným chci říct, že pokud v rámci participace nedochází k reálnému zmocňování klienta, jedná se o pouhou účast a ne o zapojení (podobně viz White, 1996). Participativní přístup lze potom chápat jako přímé aplikace participace pomocí konkrétních metod a technik za zachování principu uvedeného v definici participace, který slouží k vymezení způsobu vztahování se ke klientovi.
Definice expertních přístupů se oproti definicím participativních přístupů jeví „jasně“. Za experta je v tomto kontextu považována osoba s velkými znalostmi v oboru. Expertní přístup lze potom chápat jako aplikace expertnosti na konkrétní předmět či osobu, kdy je unikátnost pozice experta k tomuto předmětu či osobě dána právě jeho znalostmi. Zajímavým prvkem expertnosti je ale její relativita v tom, kdo je či reálně může být za experta považován. Tedy to, jaké vědění k expertnosti vede. Killen (2003) rozlišuje vědění na zkušenostní (vědomosti získané na základě praxe), teoretické (teoretické vědomosti získané vzděláním), procedurální (informace o organizačním, legislativním nebo politickém kontextu, ve kterém je sociální práce realizována; vyvíjí se skrze reflexi toho, co v praxi nejlépe funguje) a metakognitivní (vědění o sobě samém).
Pakliže Killenovu teorii o vědění propojíme s expertností, získáme čtyři ideální typy expertů: experta zkušenosti, teoretického experta, procedurálního experta a experta metakognice. Pokud se optikou této teorie podíváme na interakci sociálního pracovníka a klienta, zjistíme, že každý z nich má jiný typ expertnosti. Sociální pracovník je svým (legislativou určeným) vzděláním teoretickým expertem a svou praxí v rámci znalosti procedurálních kroků a postupů v konkrétní organizaci a práci s konkrétní cílovou skupinou expertem procedurálním. Klient je naopak díky své žité zkušenosti (např. ztrátě bydlení) expertem zkušenosti a expertem metakognice ve smyslu vědomí zážitku vyvolávajícího určitý stav mysli. Uvedené si dovolím přehledně znázornit v následující tabulce.
Tab. č. 1: Expertnost sociálního pracovníka a klienta
Pakliže se na uvedenou tabulku pojetí expertnosti u sociálního pracovníka a klienta podíváme, nelze si nevšimnout možné souhry jednotlivých expertností. Zatímco je sociální pracovník expertem teorie a procesu, klient je expertem zkušenosti a metakognice. První pojetí expertnosti přitom odpovídá „klasickému“ vymezení expertního přístupu, kdy je expertem na životní situaci klienta sociální pracovník; a druhé pojetí spíše přístupu participativnímu, kdy je to právě klient, kdo je expertem na (svou) životní situaci (pomíjím zde určité limity přenositelnosti této zkušenosti).
Je zde na místě klást si otázku zda často černobíle pojatá opozičnost mezi participativním a expertním přístupem v sociální práci nemá kořeny již v pojímání teorie a praxe či zkušenosti v sociální práci jako dvou vzájemně výlučných entit. Teorie je díky této opozičnosti často ukotvována jako něco samostatně existujícího vně praktika sociální práce (viz také Fook, Gardner, 2007). Výlučnost oddělení teorie („vědění, že…“) a praxe („vědění jak…“ nebo-li v češtině již zavedené „know how“) se přitom jeví v praxi sociální práce zcela nevyužitelně (podobně také Healy, 2005). Právě naopak propojování teorie a praxe (za jejich neustálé reflexe) je tím, co vytváří moudrost praxe (v originále „practice wisdom“).
Tab č. 2: Expertnost sociálního pracovníka a klienta v konceptu moudrosti praxe
V závěru teoretické části této úvahy lze uvést, že odbornou veřejností přijatou definicí moudrosti praxe je, že se jedná o určitou schopnost dělat věci správně, ve správný čas za (neustálého směřování) k „dobru“ (viz Chu, Tsui, 2008). Z uvedeného rámce tedy vyplývá, že moudrost praxe má ten sociální pracovník, který je schopen reflexivně rozeznat, kdy (resp. při směřování k jakému konkrétnímu cíli) je „správné“ využívat expertních přístupů (ve smyslu nutnosti uplatnění teoretických či procedurálních znalostí, které má jen sociální pracovník např. při vyjednávání s institucí státní správy) a kdy participativních přístupů (v intencích jejich vymezení výše) a kdy se plně spoléhat na jejich možnou souhru. Uvedené reflexivní rozeznání se ovšem musí v souladu s hodnotami sociální práce jako profese vždy zakládat na společném cíli obou přístupů, který lze definovat jako zlepšení nepříznivé životní situace klienta či klientů.
Praktickou aplikaci souhry expertního a participativního přístupu můžeme nalézat v evaluacích. Autorka tohoto článku se aktivně podílí na evaluacích v oblasti sociálního bydlení pro několik (zde nejmenovaných) organizací. Evaluaci můžeme chápat (s určitým zjednodušením) jako posouzení kvality, hodnoty či významu za využití procesů analýzy, syntézy a (jejich) interpretace; a sledování cíle zvyšování kvality a hodnoty daného (programu, organizace, systému atd.) – nebo-li dosažení určité „správnosti“ (viz také Stringer, 2007). Evaluace projektů sociálního bydlení přitom obvykle sestává z hodnocení: nastavení systému sociálního bydlení (včetně spolupráce jednotlivých aktérů), poskytované podpory klientům sociálního bydlení (nejčastěji v podobě sociální práce) a dopadů sociálního bydlení na konkrétní klienty (v oblasti změny jejich životní situace a jejich spokojenosti s poskytovanou podporou v systému sociálního bydlení). Již z uvedeného výčtu je zřejmé, že se posouzení neobejde bez souhry expertního a participativního přístupu. Expertem je v této situaci evaluátor (teoretická a procedurální expertnost v oblasti evaluací), sociální pracovník (teoretická a procedurální expertnost v oblasti sociálního bydlení a poskytované podpory), další aktéři systému (zde nejčastěji metodičtí pracovníci realizátora sociálního bydlení a další stakehodleři mající opět teoretické a procedurální znalosti systému) a také klienti (se zkušenostní expertností žité životní stiuace a jejích změn a metakognitivní znalostí toho, co v nich poskytovaná podpora v systému sociálního bydlení vyvolává; nejčastěji na škále spokojenost-nespokojenost).
Tab. č. 3: Expertnost sociálního pracovníka a klienta v praktické aplikaci na evaluace systému sociálního bydlení
Pakliže výše uvedené shrnu, lze říci, že pro dosažení „správnosti“ praxe sociální práce je nezbytné: a) jasně ukotvovat, co se myslí participativním a expertním přístupem; a b) usilovat o zlepšení klientovy nepříznivé životní situace skrze optiku souhry expertních a participativních přístupů v sociální práci.
Kateřina Glumbíková
Použitá literatura:
ADAMS, R., 2008. Empowerment, Participation and Social Work. Basingstoke: Palgrave.
HEALY, K. 2005. Social Work Theories in Context. Creating Frameworks for Practice. Houndmills, Basingstoke, Hampshire, New York: Palgrave Macmillan.
HEALY , K. 2000. Social Work Practices: Contemporary Perspectives on Change. SAGE Publications Ltd. New York
CHU W. C. K., TSUI, M-S. (2008). The Nature of Practice Wisdom in Social Work Revisited. International Social Work, 51(47), s. 47 – 54.
FOOK, J., GARDNER, F. 2007. Practicing Critical Reflection: A Resource Handbook. Berkshire: Open University Press.
KILLEN, R. 2003. Validity in outcome-based assessment. Perspectives in Education, 21(1), s. 1 – 14.
STRINGER, E. T. 2007. Action Research. London: Sage Publications.
WHITE, S. C., 1996. Depoliticising development: the uses and abuses of participation. Development in practice, 6(1), s. 6-15.
