Jednoduše proto, že to považujeme za neefektivní z hlediska boje s epidemií COVID-19, za neetické z hlediska pracovně-právního vztahu k zaměstnancům a vysloveně riskantní pro zajištění fungování malých služeb v případě rozšíření nákazy.

V prvních dvou týdnech při nástupu koronaviru do ČR nebylo jasné, jak se bude situace vyvíjet a přijímala se téměř jakákoliv doporučení, která by zamezila „italskému“ vývoji. Mezi prvními použitelnými byl „Doporučený postup APSS“[1], který kromě mnoha dobrých a praktických kroků navrhoval také 14ti denní souvislý pobyt v karanténě s klienty. Posléze byl tento postup přijímán i jako preventivní ochrana před nákazou v některých službách sociální péče. Toto na první pohled pragmatické opatření se však po dalším měsíci zkušeností a vývoje epidemie COVID-19 a zejména prvních zasažených pobytových službách, ukazuje jako neudržitelné.

Nákaza se nešíří tak rychle, aby se během jednoho-dvou dnů nakazili všichni, zavřeli se na domově, prodělali chorobu a za dva týdny opět zdraví vyšli ven. Nákaza se šíří pozvolna během několika dnů, inkubační doba je většinou 5-7 dnů, u různých osob má různě závažný a různě dlouhý průběh. Zvládnutí situace od nástupu onemocnění po vyléčení všech nakažených trvá ve většině případů déle než měsíc. Dokonce dle vyjádření MUDr. Eclerové z KHS Brno[2] vykazují někteří pacienti pozitivitu i dva měsíce. Nonstop zavřením se s klienty na dva týdny se naopak, dle vyjádření MUDr. Eclerové riziko vzájemné nákazy zvyšuje – KHS jako nejefektivnější postup prosazuje co nejrychlejší izolaci každého pozitivního – ať klienta nebo zaměstnance a jeho důsledné oddělení od dalších osob, které by mohl nakazit. Tomuto principu dvoutýdenní souvislý pobyt s klienty přímo odporuje.

Obvyklá praxe v nemocnicích přímo na odděleních, kde pečují o COVID-19 pozitivní klienty je taková, že jsou sice určené oddělené směny, které se personálně neprolínají, ale tito zaměstnanci chodí ze směn domů – nejsou s pacienty na oddělení zavřeni nonstop[3]. Celá záležitost tak působí dojmem, že se sociální služby, snaží být papežštější než papež. Doporučení pro sociální služby zavírat se s klienty na souvislý 14tidenní pobyt není předmětem žádného mimořádného opatření vlády ČR ani Ministerstva zdravotnictví ČR[4].

Dalším velkým problém uvedené praxe je dodržování Zákoníku práce č. 262/2006Sb[5], zejména jeho ustanovení o pracovní době ve znění §78 – §94. Při souvislém dvoutýdenním pobytu s klienty zřejmě může z logiky věci docházet k porušování všech výše zmíněných ustanovení, zejména stanovení týdenní pracovní doby (§79) a směn (§83), přestávek mezi směnami (§90) a zvláště pak nepřetržitého odpočinku v týdnu (§92). Takováto praxe tedy může fungovat jen za enormního osobního nasazení, možná až sebezapření zaměstnanců a za současného rizika porušení jejich pracovních práv zaměstnavatelem. Vzhledem k tomu, že platnost zákoníku práce žádné nařízení vlády během nouzového stavu v souvislosti s bojem proti COVID-19 nezrušilo, lze z našeho pohledu považovat tuto praxi nejen za neetickou ve vztahu k zaměstnancům, ale v některých případech možná i za nezákonnou.

Dalším důvodem, proč jsme v NADĚJI k dvoutýdennímu zavírání se s klienty nepřistoupili a nepovažujeme toto za příklad dobré praxe, je velikost služeb. Většina domovů pro seniory či jiné cílové skupiny, které provozujeme, a také většina jiných typů pobytových služeb provozovaných ať už námi či někým jiným nemá, a z principu ani nemůže mít tak naddimenzovanou personální kapacitu, aby bylo možné vytvořit minimálně dva plnohodnotné týmy, které by mohly zabezpečit non-stop veškerou péči ve dvoutýdenních turnusech. Zavedením takového režimu by se naprosto zbytečně zvyšovala již tak vysoká pracovní zátěž zaměstnanců, spolu s tím rostlo riziko na jedné straně profesního vyhoření a druhé kumulace dalších problémů v jejich osobním a rodinném životě. Např. dle vyjádření Mgr. Vondráčkové[6] řada pracovníků nešla na OČR, ale potřebuje mít služby tak, aby se doma v péči o děti prostřídala s partnerem. Nařízením vůči zaměstnancům ne příliš ohleduplného dvoutýdenního režimu se také zvyšuje riziko ztráty schopných a kvalitních zaměstnanců, kteří by mohli odejít do jiných služeb, které i během epidemie COVID-19 zachovávají služby v normálním režimu. Zkušenosti se zvládáním epidemie hepatitidy v roce 2018 z NADĚJE Litoměřice také ukázaly, že i přes dodržování všech hygienických opatření a intenzivní spolupráci s KHS se tato situace protáhla na půl roku a ani tehdy ze strany KHS žádný návrh na souvislý pobyt s klienty v zařízení nepadl a směny běžely v normálním režimu. Navíc např. v azylových domech je situace složitější než v domovech a dle vyjádření Mgr. Lutišanové[7] by tam při dvoutýdenních nonstop pobytech s klienty hrozil nárůst vzájemného napětí a agresivity klientů, tlaku na posunutí či prolomení hranic služby a mohlo by dojít i k napadení zaměstnanců.

Chápeme obavy a nejistotu související s šířením koronoviru na začátku března a chápeme i pohnutky, které vedly k zavedení tohoto způsobu řešení provozu. Nyní je však konec dubna a při současné znalosti situace a nově nabytými zkušenostmi se zvládáním nákazy na různých místech v ČR si myslíme, že nastala vhodná doba pro ukončení této praxe. Je neefektivní z hlediska prevence, kontraproduktivní při propuknutí nákazy a zbytečně zatěžuje již tak zatěžované a neadekvátně doceňované zaměstnance sociálních služeb.

Jiří Valnoha,
oblastní ředitel NADĚJE Brno