Úvodem:
Sociální práce je zakotvena do světa lidí, jimž má sloužit. Protagoras říká: „Mírou všech věcí je člověk, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.“ Dnešní svět je světem mnoha paradoxů a rozporů. Celosvětové rozvírání pomyslných nůžek mezi kultem spotřeby a blahobytu, a s ním souvisejícím plýtváním potravinami, energiemi, surovinami – na straně jedné, a problémy té nejhlubší chudoby, podvýživy, nedostatečné základní zdravotní a sociální péče společně s degradací lidské důstojnosti a hodnoty lidského života – na straně druhé představuje obrovský zdroj impulzů pro hledání cest k uměřenosti, humanitě a sociální spravedlnosti (resp. smíru). Sedm globálních problémů (hříchů) moderní doby definoval již M. Gándhí takto: „Bohatství bez práce, radovánky bez svědomí, poznání bez charakteru, obchod bez morálky, věda bez lidskosti, víra bez sebeobětování a politika bez páteře.“ Dnes k těmto „hříchům“ můžeme ještě doplnit převažující lhostejnost vůči životnímu prostředí i neefektivní iniciativu v předcházení a řešení náboženských či etnických konfliktů (Novosád, 2003, upraveno). Navíc výkonové a spotřební priority, resp. hodnotová orientace majoritní společnosti, akcentující zdraví a fyzickou zdatnost, osobní image, profesní úspěch, materiální zázemí a společenské postavení jednotlivce, ještě více destabilizují životní situaci, resp. postavení těch, kteří tyto – v daném referenčním rámci běžné, resp. žádoucí – atributy postrádají. Nemohou z různých důvodů splňovat obvyklá očekávání, jsou znevýhodněni, něčím se odlišují, mají omezené možnosti sebeprosazení i seberealizace a musejí na cestě životem zdolávat mnohé překážky. Právě na této cestě je může podpořit i sociální práce, jako svébytná pomáhající a proměnami doby se aktualizující profese (Novosád, 2009, upraveno).
Výše uvedené naznačuje, že se stále rozšiřuje či proměňuje okruh osob ohrožených sociálním vyloučením a chudobou, tedy lidí, kteří mají redukované možnosti k řešení své nepříznivé situace. V reakci na to se koncept sociální ekonomiky, resp. sociálního podnikání (viz dále) zaměřuje na řešení problémů sociálně vyloučených lokalit a osob z různých důvodů znevýhodněných na otevřeném trhu práce. Je postaven na skutečnosti, že postmoderní výkonově a tržně orientovaná společnost svými akcenty či nároky vytváří bariéry pro kvalitní život a pracovní uplatnění těch občanů, kteří navzdory svému potenciálu mají v důsledku souhry nepříznivých okolností výrazně sníženou konkurenceschopnost na trhu práce. Jde o osoby, jež se z věkových, etnických, zdravotních, vzdělanostních, sociokulturních, rodinných aj. důvodů nemohou uplatnit v běžných pracovních podmínkách. Dalšími pracovně i sociálně znevýhodněnými skupinami mohou být lidé po ukončení dlouhodobé péče o blízkou osobu, ženy po mateřské dovolené (resp. rodič po rodičovské dovolené) nebo lidé propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, po skončení ústavní léčby a také mladí lidé, opouštějící ústavní výchovu (Novosád, 2016, upraveno, doplněno).
Sociální ekonomika a podnikání
Koncept sociální ekonomiky představuje (relativně) nové a moderní, inovativní řešení témat, jako je inkluze osob ohrožených sociálním vyloučením, jejich (re)integrace do pracovního procesu, rozvoj místních zdrojů ad. Vychází z předpokladu, že stát již nemůže v plné míře uspokojovat ani finančně zabezpečovat sociální potřeby všech obyvatel a že tradiční, tržní pojetí ekonomiky nevyhovuje úplně nárokům moderní demokratické společnosti, což se mj. týká dostupnosti služeb, uplatnění veřejného zájmu aj. (Sociální 2007, upraveno). „Sociální ekonomika a sociální podniky představují alternativní nebo komplementární možnosti řešení sociálních, ekonomických a environmentálních problémů a přispívají k ekonomickému, sociálnímu a kulturnímu povznesení regionů a skupin obyvatel trpících sociálním vyloučením. Máme-li porozumět ekonomickým souvislostem a zaměstnanosti, musí se sociální ekonomika vysvětlovat z pohledu různých společenských věd. Podle Charty sociální ekonomiky sociální ekonomika významně přispívá k rozvoji pluralitní společnosti, která poskytuje více demokracie a solidarity“ (Dohnalová, 2009) a reflektuje problémy, které tradiční ekonomika (resp. komerční podnikání) přináší a hlavně nedokáže vždy uspokojivě řešit (nezaměstnanost, sociální exkluze určitých skupin obyvatel, sociálně problémové regiony atd.).
Sociální podnikání odpovídá prioritám a strategickým cílům EU, mezi něž patří solidarita, sociální soudržnost, maximálně dosažitelná zaměstnanost, boj proti chudobě a vyloučení ze společnosti, participativní demokracie s důrazem na veřejný zájem, podpora rozvoje a dostupnosti místních zdrojů, společenská odpovědnost a trvale udržitelný rozvoj. Sociální podnikání může mít řadu forem – mj. společensky účelná pracovní místa, chráněná pracovní místa, tzv. chráněné dílny, zapojení do veřejně prospěšných prací či sociálních služeb nebo vytváření škály pracovních příležitostí v rámci rozvoje obce či regionu. Zde zaměstnavatelé čerpají příspěvky z fondu aktivní politiky zaměstnanosti, jejíž nástroje jsou v ČR mj. zakotveny v zákoně o zaměstnanosti a Zákoníku práce (Novosád, 2016, upraveno), a také z evropských zdrojů (ESF, ROP, OP LZZ aj.).
V podstatě samofinancujícím se prostředkem k rozšiřování a vytváření sociální ekonomiky mohou být také sociální družstva, firmy a podniky, které jsou vedle vytváření zisku zaměřené na „prosociální“ cíle. Jde o subjekty, jejichž socio-ekonomická charakteristika se blíží družstevnímu, podílnickému či „spolkovému“ podnikání s tím rozdílem, že případné výnosy z činnosti (zisky, nadhodnota) nejsou přerozdělovány členům „družstva“ či spolupodílníkům, ale reinvestovány do pracovní komunity, tzn. do kondice, profesního růstu či vzdělávání a zvyšování sociálně-profesní konkurenceschopnosti pracovníků i do zlepšování pracovního prostředí v tomto specifickém sociálně-ekonomickém subjektu (Novosád, 2016, upraveno). Sociální firmy bývají dotovány z veřejných zdrojů a často pracují pro veřejnou správu. Realizuje se v nich jak pracovní zácvik či zaškolení, tak následné pracovní uplatnění, přičemž základním východiskem je předpoklad, že flexibilita pracovního úvazku i výkonu a existence podpůrných podmínek může pomoci překonat handicap na svobodném (volném, otevřeném) trhu práce a také řešit rizika v místní komunitě (Novosád, 2009, upraveno, doplněno). Sem patří i tzv. „obecní prosociální podnikání“, tedy aktivity obcí v oblasti vytváření pracovních příležitostí s cílem podpořit rozvoj obce či mikroregionu a současně zlepšit situaci obtížně zaměstnatelných obyvatel. Existuje mnoho příkladů, kdy obce přímo nebo zprostředkovaně vstoupily do sféry sociálního podnikání a podpořily malovýrobu, řemesla, chybějící služby nebo cestovní ruch tak, aby zatraktivnily danou lokalitu, saturovaly místní potřeby, rozšířily veřejné zdroje a zároveň řešily možná rizika plynoucí z nezaměstnanosti a sociální exkluze. Zvláště cenné jsou takové aktivity, jejichž iniciátory a aktéry jsou ti, kteří sami byli v obtížné životní situaci a tuto prožitou, realisticky zpracovanou zkušenost, která je obohatila mj. specifickými kompetencemi, nyní jak profesionální, tak dobrovolnickou formou využívají v pomoci druhým dle „peer principu“.
Můžeme tedy konstatovat, že stále perspektivnější sociální podnikání má primárně povahu „služby“ se sociálními cíli a jeho výnosy, zisky jsou distribuovány zpět k rozvoji podniku či komunity tak, aby bylo možné budovat, poskytovat a stabilizovat důstojné zaměstnání pro různě znevýhodněné osoby. Přínosy sociálního podnikání mohou směřovat i do oblasti rozvoje veřejných zdrojů a saturace potřeb místních občanských komunit (obcí). Vytváří tak předpoklady pro kvalitnější a společensky přínosný život příslušníků daných cílových skupin. Formuje tak rámec vhodný pro nové formy podnikání a práce, napomáhá ke stabilitě i pluralitě ekonomických trhů a mj. přispívá k praktickému naplňování podnikatelské etiky i společenské odpovědnosti firem. Zde popsané charakteristiky a principy „prosociálně“-ekonomických aktivit byly akcentovány mj. na 1. evropské konferenci k sociální ekonomice, konané roku 2002 v Praze (Sociální, 2007, upraveno).
Pracovní aktivita a kvalita života
Ze samotné povahy sociální práce je zřejmá souvztažnost mezi ní a sociálním podnikáním. Bezprostředně souvisí se vzděláním, adaptabilitou, sociálními i pracovními kompetencemi a životní situací, resp. biografií ohrožených, rizikových a znevýhodněných osob, což ovlivňuje jejich sociální inkluzi a fungování, uplatnění na trhu práce i celkovou kvalitu života. K dobrému, tzn. v daném referenčním rámci očekávanému a pro jedince i společnost žádoucímu sociálnímu fungování a aktivnímu životu každého člověka v produktivním věku obvykle patří i adekvátní pracovní uplatnění. To v sobě zahrnuje jak využití osobnostního potenciálu a nadání každého jedince, tak zúročení jeho dosavadního vzdělání, zkušeností, dovedností a schopností, což však nemusí být z mnoha osobních, sociálních i ekonomických příčin možné a samozřejmé. V rámci toho lze říci, že podpora pracovního uplatnění znevýhodněných osob má tři zásadní společenské a individuální přínosy: osobnostně-rozvojový (člověk má možnost seberealizace a může pracovat na svém osobním i profesním rozvoji, získává sebevědomí, ujasňuje si hodnoty a smysl svého života), sociálně-ekonomický (jedinec se stává méně závislým na sociální pomoci a ze své mzdy odvádí daně, tzn. přispívá do systému zdravotního, nemocenského a sociálního pojištění) a sociálně-integrační (člověk se v práci setkává s jinými lidmi, kooperuje s nimi, vytváří hodnoty a nachází své místo ve společnosti; Novosád, 2009 a 2016, upraveno, doplněno). Aktivním podílem na řešení vlastní nepříznivé situace i samotným pracovním uplatněním se upevňuje holisticky pojímané zdraví a zlepšuje kvalita života jedince. Např. Bártlová (volně, 2005) definuje kvalitu života takto: „Kvalita života (dle WHO) je to, jak jedinec vnímá své postavení ve světě v kontextu kultury a hodnotových systémů, v nichž žije, a ve vztahu ke svým cílům, očekáváním, životnímu stylu a zájmům.“ V tomto rámci kvalita života zahrnuje:
- Subjektivní pocit pohody, spokojenosti, souladu, cítěni se dobře (well being),
- objektivní schopnost fungovat v každodenním životě, pečovat o sebe a zastávat věku, potenciálu, schopnostem, vzdělání atd. adekvátní sociální role,
- dostupnost vnějších zdrojů materiální povahy a sociální i psychosociální podpory.
Můžeme tedy říci, že kvalita života je nepochybně subjektivní, avšak objektivně ovlivnitelný parametr, jenž zahrnuje dobré životní podmínky, neomezení žádoucích aktivit a pocit štěstí. S tím úzce souvisí smysl života (a pocit užitečnosti vlastního bytí), jenž spokojenost i pocit štěstí podmiňuje.
Prosociální management, ekonomika a sociální práce
Bez managementu v podstatě nemůže fungovat žádná organizace, instituce nebo formální aktivita. V odborné literatuře najdeme řadu vysvětlení pojmu management, pro sociální práci „se hodí především:
a) Management je proces tvorby a udržování prostředí, ve kterém jednotlivci pracují společně a účinně dosahují vybraných cílů;
b) management je proces optimalizace využití lidských, materiálních a finančních zdrojů k dosažení cílů.
Termín management se rovněž vysvětluje jako soubor navazujících činností, které musejí být vykonávány, má-li být dosaženo cílů, např. analýzy, plánování, rozhodování, organizování, řízení lidí, kontroly. Pojetí managementu jako procesu obsahuje významně tvořivé prvky, nejedná se o proces mechanický, jednoduše osvojitelný, ale naopak o vysoce odbornou činnost založenou na kreativním využívání zdrojů za daným účelem“ (Matoušek, 2008, upraveno). „Prosociální“ management lze považovat za řídící proces, vedoucí ke koordinovanému dosahování cílů mj. v oblasti sociální práce a služeb, zaměstnanosti a sociální ekonomiky. S tím souvisí i obecnější rovina vztahu mezi ekonomikou a managementem. Např. T. Parsons považuje ekonomiku „za subsystém, který ve společnosti adaptuje prostředí prací, výrobou a rozdělováním“ (Jandourek, 2001). Ekonomika tedy „přizpůsobuje prostředí potřebám společnosti a současně pomáhá společnosti přizpůsobit se vnějším podmínkám“ (Jandourek, 2001) či skutečnostem. Ze sociologického hlediska lze ekonomiku definovat jako škálu institucí, jež zajišťují produkci, distribuci a spotřebu zboží nebo služeb (tedy i služeb sociální práce a sociálních, resp. zdravotně-sociálních služeb), a právě to, aby ono „zajišťování“ efektivně a pružně fungovalo, spadá do oblasti managementu.
Matoušek (2008) k tomu poznamenává: „Dobré řízení je dlouhá řada po sobě jdoucích dobrých rozhodnutí“, k čemuž můžeme doplnit, že „efektivita řízení sociální práce úzce souvisí s analýzami dané i očekávatelné situace a plánováním kroků podporujících zabezpečení, stabilizaci a rozvoj sociální práce v konkrétních podmínkách a s ohledem na specifika klientely“ (Novosád, 2004). Různorodá struktura subjektů působících v „sociální oblasti“ vyžaduje diferencovaný přístup k potřebám jednotlivých organizací a možnostem i dimenzím adekvátního managementu (personálního, finančního, časového, krizového aj.). V sociální práci vede kvalitní management k pozitivnímu ovlivňování osobní i socioekonomické situace klienta nebo uživatele služeb. Jestliže je totiž sociální práce saturována dobrým managementem, tedy takovým, jenž zaručuje stabilitu podmínek pro její výkon i evaluaci a rozvoj, tak vede ke zlepšování kvality života klienta, vede ho od pomoci, podpory k svépomoci, uschopňování a sebeurčujícímu životu, což je jedním ze základních cílů moderní sociální práce. (Pozn. aut.: Tento cíl by měl korespondovat s pojetím a prioritami sociální politiky, resp. naplňovat její zadání, což však dnes nemusí být pravidlem, a tak může docházet k nekompatibilitě, kdy cíle sociální práce neodpovídají prioritám sociální politiky – jde tedy o disproporci mezi eticko-humanistickým posláním sociální práce a vládou realizovanými politickými programy, jež sociální politika zákonitě reflektuje.) Koneckonců nalezení a využití lidského potenciálu i práce s lidskými potřebami a motivací jsou nezbytné při interakci s klientem v rámci sociální práce a současně patří k základním nástrojům managementu (zejména personálního řízení a rozvoje). Jakýmsi vnitřně propojeným výsledkem či cílově integrovaným výstupem managementu a sociální práce je kupř. klient s vyřešenou obtížnou situací, klient motivovaný, nezávislý nebo méně závislý na sociální pomoci, schopný bezpečně (tj. s ohledem na sebe, své blízké i společnost) zacházet se svým životem a ve „finále“ již klient ekonomicky aktivní. V socioekonomické dimenzi tedy jde o sociální prací facilitovaný přerod občana pasivního, víceméně odkázaného na sociální dávky a jinou pomoc, čerpajícího zdroje ke svému životu ze systému sociálního zabezpečení, v občana pracovně aktivního, žijícího sebeurčující život a odvádějícího příspěvky zpět do sociálního systému (Novosád 2009, upraveno).
Závěrem
Cílem této stati-eseje bylo připomenout oborovou propojenost sociální práce a sociální ekonomiky, zamyslet se nad ní a zdůraznit potřebu zvyšování kompetencí sociálních pracovníků v této oblasti, včetně nezbytného zapojení sociální práce do multidisciplinárních aktivit směrem k systematické podpoře handicapovaných, ohrožených nebo rizikových osob.
Společným rysem aktivní podpory pracovního uplatnění a socioekonomické emancipace různě znevýhodněných občanů je maximální využití (zhodnocení) jejich osobního potenciálu (nadání, zkušenosti, schopnosti aj.) i „investic“ do jejich vzdělání (vědomosti, dovednosti atd.), zdravotní péče (zlepšení či stabilizace jejich zdravotního stavu, obnova práceschopnosti) a sociální podpory (bydlení, minimalizace sociokulturního handicapu, sociální služby nebo dávky ap.). V tomto ohledu bezpochyby jde o reálný prostor k prospěšnému propojení ekonomiky, managementu, sociálního podnikání a sociální práce. Sociální práce se tak ještě více stává nástrojem „dobré“ změny v životě znevýhodněného či sociálně potřebného člověka (Novosád 2009, upraveno). Klíčově je to o lidech, smyslu, důstojnosti, postojích, přístupech, hledání a naději. Práce s člověkem v nepříznivé životní situaci se odehrává po holistické linii poznávání geneze, příčin i důsledků jeho životního příběhu se zřetelem k jedinečnosti a neopakovatelnosti klientovy osobnosti. Je založena na partnerské, interaktivní kooperaci mezi pomáhajícím a klientem. Orientuje se na rozpoznání klientova potenciálu, využitelného při řešení problémové situace, a společné hledání i utváření takových způsobů či strategií pomoci a podpory, které kompenzačně navážou na klientovy v některých ohledech omezené možnosti, redukují jeho pozici pasivního příjemce sociální pomoci a budou respektovat jeho lidskou důstojnost i občanský a sociokulturní statut (Novosád 2004, upraveno).
Použité zdroje:
BÁRTLOVÁ, S. 2005. Sociologie medicíny a zdravotnictví. Praha: Grada.
DOHNALOVÁ, M. 2009. Sociální ekonomika – vybrané otázky. Praha: VÚPSV.
JANDOUREK, J. 2001. Sociologický slovník. Praha: Portál.
MATOUŠEK, O. a kol. 2008. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál.
NOVOSÁD, L. 2003. Základy teorie a metod sociální práce. I. díl. Uvedení do sociální fenomenologie a teorie sociální práce. Liberec: PF TU.
NOVOSÁD, L. 2004. Základy teorie a metod sociální práce. II. díl. Vybrané problémy, přístupy a metody sociální práce. Liberec: PF TU.
NOVOSÁD, L. 2009. Sociální práce, management a ekonomika – nesourodost jen zdánlivá. In: Sociálna práca, manažment a ekonómia, prepojenie a spolupráca. Ružomberok: PF KU.
NOVOSÁD, L. 2016. Sociální práce a sociální podnikání – anotace čísla 5/2016. In: Sociální práce práce / Sociálna práca 3(16).
