Kanál SP na YouTube SP na Facebooku SP na Floowie

Úvod » Inspirace pro praxi »

publicistika k číslu
5/2019

profil

Komunitní práce v Kolíně se zaměřením na organizaci Prostor+ 

ilustrační foto

Vydáno před 3 lety

Kolín s 33 000 obyvatel je středočeské průmyslové město s významným dopravním uzlem. Jeho dostupnost a množství pracovních příležitostí přivedly do města vysoký počet osob s nízkou kvalifikací. Hledání práce je však pro ně, a zejména pro Romy, obtížné. V Kolíně se tak koncentroval vysoký počet osob sociálně vyloučených či sociálním vyloučením ohrožených. Ve městě je přibližně třicet ubytoven.

Organizace Prostor+ poskytuje sociální služby širokému spektru lidí v několika regionech. Cílovými skupinami služeb jsou děti a mládež, matky a rodiny s dětmi, uživatelé drog, dospělí jednotlivci a skupiny lidí, osoby bez přístřeší, lidé s vysokou mírou předlužení a další specifické skupiny. Na území města Kolín je to osm služeb sociální prevence Prostor+, které ročně obslouží 1100 klientů.

Nutnost použití metody komunitní práce terénními sociálními programy vyplynula z potřeb obyvatel jedné z vyloučených lokalit v Kolíně, na základě potřeb vedení města, oddělení sociálních věcí a zdravotnictví a správy bytových a nebytových prostor před více než deseti lety. Vyloučenou lokalitu Zengrovka tvoří pět domů. Vybavení bytů je standardní, jde však o byty nižší kategorie, které jsou rozložením spíše menší, např. 1+ 1, 2+ kk, 2+ 1. Jsou to byty, v porovnání s byty v nových panelových domech, o větší výměře, ale zde v takových bydlí šesti- i vícečlenná rodina. Exteriér domů je obvykle poničený (dveře domů, schránky, výmalba vchodů), je však patrná snaha udržovat pořádek. [1] Byla proto zahájena intenzivnější spolupráce mezi vedením města, komunitou lokality Zengrovka a terénními sociálními programy Prostor+. Pro komunitu pracovala především skupina domovníků jednotlivých vchodů, kteří měli možnost spolurozhodovat o ne/přijetí nových obyvatel do lokality. Tato kompetence jim byla městem dána s představou, že takto vybraní sousedé se budou lépe snášet. Během spolupráce se pracovní skupina tvořená domovníky, terénními pracovníky Prostor+ a zástupci MěÚ Kolín dále věnovala také vztahům obyvatel lokality mezi sebou a dále úpravám a opravám prostor, vybudování hřiště a komunitního centra v lokalitě.

Před třemi lety organizace, díky finanční podpoře z Evropských fondů, mohla metodu komunitní práce rozšířit také na spolupráci s lidmi na několika ubytovnách ve městě, které vykazují znaky sociálně vyloučené lokality. Ukázalo se, že komunitní práce v prostředí ubytoven se značně liší od spolupráce s obyvateli městských bytů ve vyloučené lokalitě. Průzkumem, analýzou potřeb a řešených témat různých lokalit se došlo k závěru, že odlišnost bývá způsobena především různou mírou možnosti naplňování základních potřeb lidí, mírou fluktuace obyvatel v komunitě a dále přístupem majitele či správce objektu, lokality. 

Obyvatelé ubytoven jen stěží naplňují své nejzákladnější potřeby a velmi často se stěhují. Komunikace s majiteli a správci objektů není snadná, pokud vůbec nějaká probíhá. Ti totiž, ve smyslu komunitní práce, s obyvateli ani s komunitními pracovníky spolupracovat často nechtějí. Někdy dokonce považují takovou spolupráci za ohrožení svých pozic, zájmů a zavedených pořádků. Při komunitní práci s lidmi žijícími na ubytovnách se jako organizace setkáváme zejména s tématy týkajícími se vztahů mezi ubytovanými a pravidly spolužití, řešení akutních oprav, poptávky po službách pro děti a mládež, nejméně často s pokusy o vyjednávání s majitelem nebo správcem zařízení. V případě vyjednávání s majiteli, přes podporu komunity a komunitních pracovníků, svěřují lidé obavy ze ztráty bydlení − trestu za spiknutí. Proto se tu lidé k vyjednávání lepších podmínek k životu většinou neodváží. Dalším tématem je získávání informací o krocích a změnách života na ubytovně, které ubytovatelé činí často bez transparentnosti k ubytovaným. K těm se pak takové informace dostávají formou kuloární, a to jen zvyšuje jejich nejistotu a bezmoc. 

Spolupráce s komunitou obyvatel městských bytů vyloučené lokality se tematicky zčásti podobá práci na ubytovnách − údržba a opravy v lokalitě, vztahy mezi lidmi, komunikace s majitelem. Jiná jsou témata, jako je například potřeba trávení společného času komunity a rozvíjení zájmů dětí a dospělých. Odlišná zde však je především potřeba a ochota lidí podílet se na řešení. Ať jsou to opravy, údržba a úklid společných prostor, komunikace s městským úřadem anebo jsou to aktivity pro děti, lidé jsou ochotni investovat svůj čas a energii. Naše praxe ukazuje, že je to způsobeno jasnými pravidly vymezenými majitelem domů − městským úřadem, usedlictvím nájemníků těchto bytů, kteří se tedy dlouhodobě znají a často jsou členy širších rodin (pozůstatek dřívější podoby komunitní práce s domovníky), lepší finanční situací většiny rodin, jejichž dospělí členové mají zaměstnání, a možností využívat zázemí komunitního centra v lokalitě. V neposlední řadě je to podpora komunitních pracovníků. Z dlouhodobého hlediska se ukazuje, že komunita prozatím víceméně stagnuje v řešení svých témat, pokud nemá tuto podporu. 

Prvním krokem při zavádění metody komunitní práce bylo pozorování způsobu života lidí ve zdejších vyloučených lokalitách, průzkum potřeb a analýza reality života komunit. Tento průzkum jsme prováděli pomocí pozorování, rozhovorů a diskusí. Cílem těchto expertních aktivit bylo zjistit, zda je možné metodu komunitní práce v komunitách použít a zda je potřeba. 

Dalším krokem byl sběr témat jednotlivých komunit. Nejprve v týmu, později v diskusích s komunitou jsme pak prováděli zmíněnou analýzu reality života komunity, věnovali se rozkrývání problémů, výběru témat podle důležitosti a také z hlediska toho, zda je můžeme komunitní prací ovlivnit a jakou měrou. Průběžně se utvářejí akční skupiny dle zájmu o řešené téma.

Zpočátku jsme naráželi na nezájem a nedůvěru. Lidé většinou neměli s metodou komunitní práce zkušenost, a tak nerozuměli naší představě o ní, nechápali, jak bychom jim mohli být užiteční a co přesně nabízíme. V lokalitách jsme začínali terénní prací s jednotlivci. Naše zkušenost je taková, že ačkoli se práce komunitního pracovníka od obecné sociální práce liší, při zavádění metody komunitní práce sehrála klíčovou roli. Při navazování vztahů s lidmi v komunitách, poznávání prostředí, ve kterém žijí, jejich životních způsobů, potřeb a strategií, získávání jejich důvěry. Důležitá byla možnost lidí ověřit si naše schopnosti a možnosti podpory jejich zájmů. 

Nový rozměr dostala naše práce vlivem vzdělávání se u odborníků z Ostravské univerzity. Jsou to akademici, kteří mají spoustu zkušeností z praxe. Nám, praktikům, poskytli ucelený pohled, rámec a nespočet nástrojů pro výkon komunitní práce. Nad vývojem práce s komunitami a nejrůznějšími nesnázemi a jevy v procesu jsme se často zamýšleli s naším supervizorem. Vzdělávání přineslo do naší práce dynamiku, viditelně urychlilo rozvoj nás pracovníků i práce komunit a přineslo ujištění, že se neděje nic hrozného, pokud komunita občas zdánlivě usne − při spolupráci s komunitami je ve hře mnoho faktorů, jako je počasí, roční doba, události v komunitě, neúspěch při řešení některého z témat a nejrůznější další, které nejspíš zůstanou nerozpoznány. 

V průběhu práce s komunitami se vyprofiloval náš společný styl spolupráce. Dalo by se říci, že jsme stále v rolích učitel−žák. V těchto rolích se v průběhu spolupráce s lidmi z komunit střídáme. Zpočátku jsme přicházeli v roli žáků − učit se, jak lidé v komunitě žijí, jaké strategie ke zvládání svých obtíží a prosazování zájmů mají, jak se jim osvědčují, s čím si nevědí rady a kde hledají podporu, pokud ji vůbec hledají. Máme za to, že tento přístup buduje důvěru ve vzájemné učení − vlastní zkušenost lidem může ukázat, že není ohrožující. Později, když jsme k řešení témat komunity nabídli akčním skupinám možnost pracovat s expertními nástroji (například metody tipování nejdůležitějších témat, tvorbu síťové analýzy, vytvoření časového a úkolového plánu pro potřebu komunity a prezentaci nároků tématu veřejnosti či partnerům, techniky pro prezentaci záměrů a projektů komunity atd.), zjistili jsme, že se lidé nebojí učit od nás pracovníků expertů. Lidé tyto nástroje považují za atraktivní a účinné. Dalo by se říci, že je považují za způsob, jak udělat z vězeňského dvorku cestičku. Nabízí jim nový pohled, nové možnosti komunity, možné partnery a postupy na cestě prosazování svých věcí, které dříve považovali za neřešitelné. A hlavně, jsou u toho a uplatňují zde svoje osobní zkušenosti a návrhy řešení vyplývající z vlastní životní reality. Setkání akčních skupin se účastní také děti z komunit. Mají stejně důležitý hlas, jako dospělí. Překvapilo nás, jak vyzrále nad problémy přemýšlejí a s jakou odpovědností k práci pro komunitu přistupují. 

Závěrem lze říci, že převážně expertní přístup jsme v naší praxi používali zejména v první fázi − při mobilizaci komunit. Později došlo k propojení dovedností expertů žité reality a expertní práce komunitních pracovníků. Lidé z komunit jsou ti, kteří skutečně vědí, co je trápí, jaké jsou jejich preference a které z témat chtějí právě řešit. Také tempo postupu si musí určit dle svých možností. My, komunitní pracovníci, přinášíme informace, nástroje a metody, pomáháme propojovat segmenty, podporujeme či pomáháme při plánování a organizaci aktivit a podobně. Aby došlo k reálným výsledkům komunitní práce, je tato kombinace nezbytná. Úroveň a participace se však v komunitách různí. Dle naší praxe je vyšší tam, kde lidé snadněji naplňují své základní potřeby, nejvíce potřebu jistoty a spolupatřičnosti. Tito lidé mají ke komunitě a místu jejího života vztah a touží zlepšovat podmínky svých životů. Obvykle se participace členů komunity také zvyšuje časem a dosažením úspěchu. Třeba jen malý úspěch lidi úžasně mobilizuje.

Slovy nizozemské komunitní pracovnice paní Leidy Schuringy: „Komunita je jako zahrada. Můžete hledat lepší místo pro rostliny, můžete přemýšlet nad jejich podmínkami a zalévat je, ale nemůžete za ně vyrůst.“

 

Alena Zárubová Mirgová,
vedoucí služby Terénní sociální programy

 

[1] VRÁNA, Karel. Situační analýza Kolín. Agentura prosociální začleňování [online]. Praha: Demografické informační centrum, o.s., 2011, 2011 [cit. 2018-05-20]. Dostupné z: file:///C:/Users/prostor13/Downloads/analyza_sit_kolin%20(3).pdf



Sdílet text:


Podobné zprávy

Akademické články Komunitní práce – cesta od nadávání k lepšímu bydlení
Akademické články Postoje komunálních politiků k sociálně vyloučeným lidem / sociálně vyloučené lokalitě
Akademické články Komunitní školy – příležitost pro rozvoj školské sociální práce?
Akademické články Nezamýšlené důsledky označení „sociálně vyloučená lokalita“
O čem se mluví Tři tváře komunitního dobrovolnictví


0

Diskuze

Všechny komentáře

Zatím nebyl vložen žádný komentář

Vložit komentář

zapište číslo číslovkou: šest

... všechny zprávy

Nabídka nových knih

obalka
Psychoterapeutická ...
Stočesová; Čáp
obalka
Život je příliš ...
Alain Samson
obalka
Teorie terapie ...
Carl R. Rogers
obalka
Věčná touha ...
Bärbel Wardetzki
obalka
Strach z nemocí
Morschitzky; Hartl
obalka
Psychologické typy
Carl G. Jung
obalka
Vazba v psychoterapii
David J. Wallin

... kompletní nabídka

© 2014, časopis Sociální práce/Sociálna práca | … vstup do administrace